Tak mě to tak dneska ráno napadlo, když jsem šla do školy. A vlastně ani nevím proč. Možná ve mně ta tma vyvolala nějaký pochybný vzpomínky či co, ale tak mi to najednou vytanulo v mysli, a já si říkala, že jsem vlastně ráda, že jsem to, co jsem.
A možná jsem dospěla k důležitýmu bodu života.
Vždycky jsem měla dojem, že jsem pro ostatní nějak méněcenná, že si mě prostě kvůli něčemu nemůžou vážit, že pro to nemám předpoklad.
Pak jsem přešla k teorii, že je to tím, že jsem prostě hrozná (prosím všechny relativně normální lidi: tuhle teorii NIKDY neuznejte za svou, je to nesmysl).
Dělala jsem všechno pro to, abych se zbytku světa vyrovnala. Bylo mi asi třináct a já mluvila vulgárně jenom proto, abych jim dokázala, že i holka, co chodívala do náboženství (ač nerada), může být na jejich úrovni. Samozřejmě že to nemělo absolutně žádný smysl.
Neuměla jsem se bránit, neuměla jsem jim vrátit to, co mi jistým způsobem ubližovalo (například debilní vtip typu: Jsi ošklivá jak noc. A to mi věřte, že to pubertální holka dlouho nemůže dostat z hlavy:)). Když jsem chtěla, řekli mi: Vždyť přece víš, že je to vtip.
Pak už mi to bylo jedno. Nechtěla jsem být stejná. Tak jsem si vyrobila vlastní svět. Ne, nejsem autista nebo něco podobného, jenom si ráda vytvářela imaginární příběhy, přemýšlela jsem, co budu, až budu velká (to přemýšlím doteď. Ovšem pokud vůbec někdy velká budu).
Možná jsem teď dospěla do nějakýho rovnovážnýho bodu. Nechci být vyloženě mimoň, ale už se nechci měnit jenom proto, aby mě někdo milostivě uznával. Ne, na to ať svět rovnou zapomene.
A patrně jsem teď vytvořila velký blábol, ale od toho tenhle blog mám a momentálně je mi dobře, protože jsem se vykecala. Zas jednou.
Vždyť sama jsem jeden velký blábol;)
A svět je velký blábol taky.
Kdybys byla v nějakým solidním RPGčku (Baldurs Gate, Planescape: Torment atd) tak bys za tohle sebepoznání dostala minimálně 1000 XP ;-)
Tak, a teď kdo je tady mimoň :D
Né, teď vážně. Mít rád sám sebe je důležitý. Respekt sám k sobě je prostě v životě potřeba. *palec nahoru*