Listopad 2010

Vždycky jsem chtěla být stejná, teď chci být jiná.

25. listopadu 2010 v 19:01 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tak mě to tak dneska ráno napadlo, když jsem šla do školy. A vlastně ani nevím proč. Možná ve mně ta tma vyvolala nějaký pochybný vzpomínky či co, ale tak mi to najednou vytanulo v mysli, a já si říkala, že jsem vlastně ráda, že jsem to, co jsem.

A možná jsem dospěla k důležitýmu bodu života.

Vždycky jsem měla dojem, že jsem pro ostatní nějak méněcenná, že si mě prostě kvůli něčemu nemůžou vážit, že pro to nemám předpoklad.
Pak jsem přešla k teorii, že je to tím, že jsem prostě hrozná (prosím všechny relativně normální lidi: tuhle teorii NIKDY neuznejte za svou, je to nesmysl).
Dělala jsem všechno pro to, abych se zbytku světa vyrovnala. Bylo mi asi třináct a já mluvila vulgárně jenom proto, abych jim dokázala, že i holka, co chodívala do náboženství (ač nerada), může být na jejich úrovni. Samozřejmě že to nemělo absolutně žádný smysl.
Neuměla jsem se bránit, neuměla jsem jim vrátit to, co mi jistým způsobem ubližovalo (například debilní vtip typu: Jsi ošklivá jak noc. A to mi věřte, že to pubertální holka dlouho nemůže dostat z hlavy:)). Když jsem chtěla, řekli mi: Vždyť přece víš, že je to vtip.

Pak už mi to bylo jedno. Nechtěla jsem být stejná. Tak jsem si vyrobila vlastní svět. Ne, nejsem autista nebo něco podobného, jenom si ráda vytvářela imaginární příběhy, přemýšlela jsem, co budu, až budu velká (to přemýšlím doteď. Ovšem pokud vůbec někdy velká budu).

Možná jsem teď dospěla do nějakýho rovnovážnýho bodu. Nechci být vyloženě mimoň, ale už se nechci měnit jenom proto, aby mě někdo milostivě uznával. Ne, na to ať svět rovnou zapomene.

A patrně jsem teď vytvořila velký blábol, ale od toho tenhle blog mám a momentálně je mi dobře, protože jsem se vykecala. Zas jednou.
Vždyť sama jsem jeden velký blábol;)
A svět je velký blábol taky.

Sarah Blackwood

21. listopadu 2010 v 15:38 | Nebožka
Mám další hudební lásku.
Je to zpěvačka a kytaristka The Creepshow hrající takovou úžasnou folkovinu či co. No a já si prostě musím zaspamovat, protože je to něco tak krásnýho, že o to nesmíte přijít.


Lonely Parade


Way Round



Verlaine vs. Philomene a Eugenie - část I.

19. listopadu 2010 v 17:24 | Nebožák |  Paul Verlaine
V době, kdy se Verlaine už odpoutal od Rimbauda a jeho žití znamenalo neustálé pendlování mezi alkoholem a nemocnicemi, seznámil se s Philomene Boudin (zvanou Ester) a následně Eugenií Krantz.


Stalo se tak roku 1887 v jakési putyce.
Bylo to v jedné dost mizerné putyce, kde popíjel u pultu. V sousední místnosti se tancovalo za doprovodu harmoniky. Najednou se otevřely dveře a objevila se asi třicetiletá holka. Se silným severským přízvukem zvolala: "Panebože, to je vedro! Šéfe, něco k pití!" Byla oblečená do žerzejového živůtku a do sukně s krátkými záhyby. TVář měla hladkou, ale dost vulgární.
"Vy jste ze severu?," ptal se Verlaine. "Já jsem tam hodně žil."
"Tak zaplatíš prcka a napijem se na náš kraj!"
A pak jsme si povídali, že by toho bylo na sto svazků, pokračuje Verlaine v Elegiích. Okamžitě se uvedla jako "dobrá, prostá holka z ulice". Byla veselá, bez komplexů, upřímná, bez zábran. Chlubila se, že má hodně milenců a hodně peněz (ve skutečnosti se po příchodu ze svého kraje stala prostitutkou a nemohla se z toho dostat).






Čtyři knihy hledají nové majitele!

8. listopadu 2010 v 15:52 | Nebož
Bon giorno!
Mám doma čtyři knížky, který jsem nikdy neotevřela, přestože jsem si je sama koupila. Tak mě napadlo, že by třeba někoho mohly potěšit.
Vzhledem k tomu, že jsou z antikvariátu, pošlu za uvedenou cenu anebo klidně za něco vyměním. Přece jenom ještě nějakou cenu mají. . . :)
Mimo to mě napadlo (impulsem byl Boukyho nápad s prodejem knih), že bych tady mohla zařídit takový malý virtuální antikvariát, kde bychom si mohli různě předávat knihy, vyměňovat, případně prodat, to je už individuální. Teď jde jen o to, jestli by o to někdo stál. Tudíž se ptám a budu ráda za každou odpověď.

(Doufám, že na fotkách přežijete můj černý pazneht.)


První knihou na holení je BÍLÁ SESTRA (Francis Marion Grawford) - foto nad větou a pod větou.
Rok 1926.
ZA 45 korun českých + poštovné.


Because the zombies ate her brain!

3. listopadu 2010 v 15:34 | Unavený Nebožáček |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Ten titulek nemá žádný hlubší význam, vlastně jde o to, že si připadnu vyloženě vyflusnutě (teda jako by the zombies ate my brain:)). Jsou dny, kdy do školy nemám skoro nic a pak dny, kdy se toho musím naučit docela dost. Kupříkladu zítra mám devět hodin v tahu. Z toho ráno dvě hodiny biologickýho semináře, kde by se hodilo umět pohyby a vodní režim rostlin a houby (což mě absolutně nebaví), následně francouzština, se kterou si zrovna netykám, posléze druhá biologie na buňky.
Pokoušela jsem se to teď poctivě učit, ale nějak u toho usínám. Znáte ten stav, jak koukáte do papíru a začnou se vám ty písmenka mlžit a vy myslíte na úplně jiný věci? Tak přesně toto nastalo. Takže teď mám občerstvovací přestávku, kterou využívám k tomu, abych vám sdělila, že intelektuálně trpím, protože mě děsí představa, že se to zítra nepovede (disfemismus).

Děťátka, asi umírám na přemíru vzdělávání:D

Ale! Co mě velice těší, je to, že mě večer čeká a) kabátění v divadle (dělám uvaděčku a hrozně mě to baví) a b) po hodinové službě si někde, jak doufám, najdu flek a budu koukat na Cimrmana a jeho Záskok.

Už aby to bylo.

No a hlavní smysl článku spočívá patrně v tom, že má blogová pasivita vyplývá z nutné intelektuální aktivity, za což se omlouvám se slibem, že se brzo zas k něčemu dokopu. Na plánu jsou Verlainovy milenky.

(Toto je zmiňovaná písnička o nebožačce, co přišla o mozek.)