Říjen 2010

Jaké to je být hrobníkem

28. října 2010 v 14:37 | Nebožka
Chcete - li si přečíst něco o tom, jaké to je hrobničit, tak prosím!

V aktuálním čísle týdeníku Sedmička je o tomhle zajímavém povolání celá dvoustrana, a protože je to brněnské vydání, tak jsem to vyfotila i pro ty, co Brno neobývají.


Fjodor Michajlovič Dostojevskij se představuje

18. října 2010 v 20:41 | Nebožka |  Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Jeden z nejvýznamnějších ruských realistických spisovatelů se narodil 11. listopadu 1821 v Moskvě.

Jeho otcem vojenský lékař, člověk pověsti dost neslavné - byl prchlivý, krutý, snad i duševně vyšinutý. Pro jeho chování jej nakonec zabili jeho vlastní nevolníci. Protože se mu podařilo koupit malý statek s několika dušemi (nevolnická pracovní síla), získal postupně titul šlechtice. Přesto ale malý Fjodor vyrůstal spíš v bídě a ve strachu z otce, přece jenom nevlídné prostředí vojenské nemocnice nemůže na dítě působit nějak radostně.
Naproti tyranskému otci byla jeho matka mírná, mužem usoužená a silně nábožensky založená žena. První knihou kterou Fjodor četl, tak byla Bible - ta byla jeho nejoblíbenější knihou až do smrti (a to bylo 9. února 1881).
Paní Dostojevská zemřela v roce 1837 na tuberkulózu a Fjodor se svým bratrem byli posláni na Vojenské inženýrské učiliště v Petrohradě.
Za dva roky ovšem svoji ženu Marii následoval i Michajl. Fjodor osiřel.
Nikoho snad nemůže překvapit, že intelektuálně a citově založeného Dostojevského vojačina nebavila. Mnohem radši četl Shakespearovy hry, Balzakovy nebo Hugovy příběhy, studoval Pascala. . . Poté, co učiliště dokončil, odešel do výslužby, aby se věnoval literární tvorbě.

Tactical Sekt

18. října 2010 v 17:49 | Příšerák (ano, vtipná přezdívka vaší staré známé)
My dear darklings,
poslední hudební spamy jsou převážně kytarového rázu, takže je čas na změnu. A to drastickou.
Ušní terror - EBM výplach.
Zbožňuji, zbožňuji!


AMERICAN ME!


Lying, crying, killing, denying. . .!
CHOSEN ONE


I´m on mission from the god.
BESLAN

Víte o tom, že tu vlastně vůbec nejsme?

16. října 2010 v 16:36 | Nebož
(Kam na to ti lidi chodí?!)


Kde se vzala archeologie?

14. října 2010 v 18:51 | Nebožátenko |  Nebožky a nebožtíci
Co je to archeologie, to asi všichni víte. Howarda Cartera a jeho objev určitě taky znáte. Ale archeologie je něco mnohem víc než Tutanchamonova mumie. . .

TAK CO, PROČ A KDY?
Asi tak jako předchůdcem dnešního člověka byl Homo Sapiens
(dnes jsme Sapiens krát dva), byl předchůdcem této nádherné vědy řecký historik Thúkydidés (žil na přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem). Snažil se totiž zjistit, odkud se vzali první obyvatelé
Egejských ostrovů a šel na to tak, že zkoumal jejich hroby. Od Horatia zase víme, že existovali lidé, kteří sbírali etruské sošky, takzvané tyrrhena sigilia. A jen tak mimochodem, v 9. století našeho letopočtu už Číňané sepisují katalogy starožitností a nalezených předmětů.

A CO BYLO DÁL?
Ve středověku zájem o antiku opadá - byla považována za pohanskou kulturu. V zemi lidé hledají tak akorát relikvie, a pokud žádnou nenajdou, tak si ji jednoduše zfalšují. Teprve v 15. století,    v době, kdy vzkvétá humanismus, se lidé zase začínají zajímat o své kořeny a antické umění.

Jsem jiná. Tak znovu.

9. října 2010 v 18:41 | Nebožátko |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Když jsem asi před dvěma lety psala o tom, jaká jsem a co mě zajímá, byla jsem trochu jiný člověk než jsem teď. Proto jsem se rozhodla o sobě napsat něco aktuálnějšího.
Předtím jsem byla děvče s dlouhou černou sukní poslouchající Epiku a spol. a s neléčenou depresí.
Teď jsem děvče s obojkem a s léčenou depresí - už se nešklebím, teď se směju. Šklebím se pouze na děti v tramvaji, když se ony šklebí na mě.

Myslím, že jsem už zas trochu jiný člověk. Už nemám panickou hrůzu z lidí, nebojím se zeptat se někoho úplně cizího, kolik je hodin a když se na mě někdo usměje, netvářím se vyděšeně. Pořád jsem uzavřená, je možná těžké poznat, co si v té své pomatené hlavě vlastně myslím. Ale MLUVÍM. A když je řeč o něčem, co zbožňuju (například nějaká mnou vrcholně milovaná kniha), je velice těžké mě umlčet.

Ráda se směju, a to zejména morbidním vtipům. Například tenhle je aktuálně můj oblíbený:
Sedí kanibalové u ohně a povídají si, co kdo za dnešní den sežral. Najednou se uvidí vracejícího se kamaráda s urnou a říkají: "Jeee, ty máš instant!"
(Ano, je to strašně blbý a primitivní, ale je to rozkošný vtip!)

Mám sklony k nihilismu a na dotaz, jak se mám, zpravidla odpovídám: Ještě žiju.

Sexualita 19. století aneb Zavři oči a mysli na Anglii!

1. října 2010 v 17:29 | Nebožka |  Sexualita, zdraví a hygiena
O svatební noci se v jednu hodinu ráno náhle opět objevila v bytě svých rodičů a zvonila na poplach, že toho příšerného člověka, za něhož ji provdali, nechce už nikdy vidět, neboť tato obluda a šílenec se naprosto vážně pokoušel ji svléci. Jen stěží prý se tomuto zjevně úchylnému požadavku ubránila.
(Stefan Zweig - Svět včerejška)
I přesto, že se manželství mohlo zdát na první pohled spokojené, nemusela to být nutně pravda. Vzhledem k tomu, že žena byla na muži ekonomicky závislá a její stížnosti většinou neměly dovolání, nezbývalo v takových případech nic jiného, než zatnout zuby a jít dál.
Manželé se projevili třeba jako alkoholici, záletníci, žárlivci nebo hrubí "páni tvorstva". Zejména v chudém prostředí to pak mohlo být dost těžké, pokud se žena nešťastně provdala (nebo byla provdána). Přes den měla plné ruce práce a v noci na ni dotíral manžel. . .