na Blog.cz

Myslím, že pana Krchovského snad ani není potřeba představovat, protože jeho morbidní říkanky jsou na tolik známé a částečně i zlidovělé, že jej leckdo zná, aniž by to věděl.

(Dávám sem jenom pasáž o smrti, celý rozhovor je dlouhý, zabere asi tři A4 stránky. Tak kdybyste chtěli, tak to pak můžu doplnit.)

Cítím se velice mladý, ovšem u vědomí, že už tak mladý nejsem.

Mě nepřitahovala - mě znepokojovala, strašila a trápila. Když k nejkrásnějšímu daru - životu - dostanete jako prémii smrt, co potom s ním? Smrtí se nezaobírám jako nekrofil, ale coby zaklínač, zaháněč. To ona si začíná, celý život po mně šátrá. A já se jí celý život bojím.

Jednak o ní nepíšu stále, mám i jiná témata, a jednak je smrt přítomná všude a skrytě ve všem, a spíš je náhoda a zázrak, když se někomu něco nestane a všechno je ještě tak, jak je. Isaac Bashevis Singer cituje ve Starých láskách židovskou moudrost: Bez práce by život byl jenom jeden nekonečnej pohřeb. A jelikož pracovat nehodlám, nemůžu se vyhnout ani myšlenkám, které se dostaví, pokud nejsem zapřažený v každodenním kolotoči, v honbě za živobytím nebo pouhým přežitím.

Většinou nic. Říkám to mu dlení. Někdy je příjemný a někdy nesnesitelný; když skončí zima, tak je příjemný. Zachraňuju mravence, křísím polomrtvou vosu, přenáším pavouky. Starám se o kočky, sypu ptáčkům už celoročně. Kromě zahrádky jsem vypiplal desítky stromů - nejen náletových. Různě je vysázel nebo rozdal. Přitom se mi honí ledacos hlavou, strašidla nebo verše. Činorodý začínm být až po setmění, spát chodím kolem čtvrté a vstávám za zvonů poledních. Al proflákám celej den. Kdybych se neznal, říkal bych si: Proboha, ten idiot, ten má asi času. Jenže já se každou chvíli přistihnu při myšlence, že můj život je jen čekárna na smrt. Místo abych svoje poslední lidský roky žil, píšu o tom, jak nejsem schopen žít.

Jen když nebylo zbytí. Vytvářel jsem třeba mozaiky - krásná práce, ze který je člověk úplně vymaštěnej, očištěnej. Ale tohle mi suplujou i vyjížďky na kole, po takových šedesáti sedmdesáti kilometrech v sedle ze sebe spláchnu špínu a pot cest, slastně čumím do stropu, piju pivo a vyfukuju obláčky. Mám nulovou sebekázeň a jakýkoli vědomí povinnosti mě mučí, ničí, svazuje, paralyzuje. Nejspokojenější jsem, když nemusím nic. Jakmile něco musí, hned mě to začíná strašit.

I když mi to nikdo nebude věřit, když je sluníčko, přistihnu se, že se při koupeli někdy až zatetelím. Akorát nevím, na co se těším - takový neurčitý pocit radosti, až nával mě překvapí. Radost ze studené vody, že mám všechny končetiny, že jsem zdravej aže nic nemusím - akorát umřít.

Bál jsem se o sestru, o rodiče a stejnou měrou o sebe. Modlíval jsem se, ať neumřu, měl jsem své zaklínací litanie. Když jsme jako malí bydleli se sestrou ve společném pokoji v pražském Braníku a já si pro sebe opakoval jména těch, co nemají umřít, z protějšího lůžka na mě sykala: Stejně umřeš. A když jsem se pak chodil vybrečet k rodičům, vynadali jí za to a mě ujistili, že neumřu. Tak se tomu snažím věřit.

Děsilo, ale babička nás děsila i mimo ty pohřby. Vyprávěla nám před spaním, jak se všechno bude kroutit v plamenech a bude hořet i moře, a když jsme strachy jektali pod peřinama, udělala nám na čelo křížek a řekla: Dobrou noc, děcka.

Určitě, do poslední chvíle. Já si ho chráním do dneška. A nedám vzít.