Bon giorno,
ten předchozí pseudočlánek je nešťastný výkřik do tmy. To se tak občas stává, že řvete do prázdna, když ztratíte podstatnou část svého života a najednou musíte žít bez ní.
A nejhorší je na tom to zklamání, pocit hořkosti a neodbytný dojem, že líp už nikdy nebude. Zvlášť když toho člověka milujete, zdá se vám o něm a děsíte se dne, kdy bude on už milovat někoho jiného. Ale nebylo zbytí, muselo se to stát. Nehodlám tu samozřejmě rozebírat příčiny, to je jedině naše věc a nezdálo by se mi to fér - věřím, že to všichni chápete. Jsou věci, o nichž jsem tu nikdy moc nemluvila, nemluvím a ani mluvit nebudu.
Přemýšlím, jestli je ještě něco důležitého, co bych vám měla sdělit. . . Pravděpodobně ne. Snad jen, že nebožka ještě trochu žije a až se jí bude chtít, přidá sem rozhovor s panem Krchovským.
Nebožka
Neberu to jako tak úplný výkřik do tmy, spíš jako vylití momentální nálady, od toho blog koneckonců taky je.
Znám to, ten pocit jsem zažil. Ale asi není správné být ve vztahu a říkat si, jaké to bude, až vztah bude končit/až skončí.
Ta příčina by mě docela zajímala. Takové to všechno, co se stalo.
A na anketu Ti odpovím sem: Tvoje články čtu až do konce, to se neboj. Není jich tolik, a nejsou tak dlouhé, bych to nedělal.