Srpen 2010

Možná by to chtělo něco vysvětlit. . .

31. srpna 2010 v 8:59 | Nebožka |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Bon giorno,
ten předchozí pseudočlánek je nešťastný výkřik do tmy. To se tak občas stává, že řvete do prázdna, když ztratíte podstatnou část svého života a najednou musíte žít bez ní.
A nejhorší je na tom to zklamání, pocit hořkosti a neodbytný dojem, že líp už nikdy nebude. Zvlášť když toho člověka milujete, zdá se vám o něm a děsíte se dne, kdy bude on už milovat někoho jiného. Ale nebylo zbytí, muselo se to stát. Nehodlám tu samozřejmě rozebírat příčiny, to je jedině naše věc a nezdálo by se mi to fér - věřím, že to všichni chápete. Jsou věci, o nichž jsem tu nikdy moc nemluvila, nemluvím a ani mluvit nebudu.

Přemýšlím, jestli je ještě něco důležitého, co bych vám měla sdělit. . . Pravděpodobně ne. Snad jen, že nebožka ještě trochu žije a až se jí bude chtít, přidá sem rozhovor s panem Krchovským.

Nebožka

Nic.

24. srpna 2010 v 15:03 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Štěstí není věčné.
Možná ani neexistuje a je to jenom přelud.
Další ze lží života.

Kde to, sakra, žijeme?!

12. srpna 2010 v 13:45 | La Duchesse
Šalom,
před několika minutama jsem se dívala, co je ve světě nového, a když jsem uviděla titulek Umírající dívku, která skočila ze střechy, si na ulici chodci fotili, nevěřila jsem vlastním očím.
Napadlo mě, že je to třeba nějaká kachna nebo způsob, jak zaujmout čtenáře a že to lže jako vždycky. Jenomže to tak bohužel není. Ostatně, přečtěte si to tady.
Tak si tak říkám, v jaké etapě před totální sebedestrukcí lidstva se asi nacházíme? Když vidím umírající dívku na chodníku, tak si ji vyfotím a jdu dál? Proboha. . . Já nevím, skutečně nevím, co k tomu říct.

Hnusí se mi svět, který se chová takhle.