Zásnuby věku devatenáctého

22. června 2010 v 17:58 | La Duchesse |  Všední život
Kdysi jsem tu publikovala článek o svatbách, ale nebyl příliš obsáhlý, spíš jenom tak zběžný. Dnes se podíváme na to, jak v devatenáctém století probíhaly zásnuby a co že jim to vlastně všechno předcházelo.

V době šněrovaček se na city hledělo jen velmi málo, tu důležitější roli hrálo společenské postavení a finanční situace obou zúčastněných stran. Od muže se očekávalo, že bude rodinu živit, zatímco žena bude udržovat teplo rodinného krbu a rodit děti. Proto také musel muž, co by se rád oženil, mít nejprve zaměstnání s dostačujícím platem, protože kdyby nedokázal uživit sám sebe, jak by pak uživil ještě rodinu? Právě tento fakt nám hravě vyvrátí představu sotva odrostlých dětí před oltářem.



Ačkoliv se za zletilého považoval chlapec mezi šestnácti a osmnácti lety (u dívek byla tato hranice snížena o dva roky), těžko tehdy mohl mít dostatečně výdělečnou práci.
Dostáváme se tak k tomu, že mladí se ženili/vdávali spíše příslušníci aristokratických vrstev. Ti se totiž nemuseli tolik ohlížet na peníze. Šlechtické dívky se velmi často vdávaly mladé naproti těm městským, ty vdavky čekaly kolem dvaceti. Co se týče měšťáků, ti se často ženili až kolem třicítky, jelikož vydobytí si dostatečně ohodnoceného úřednického místa zabralo dost času. Totéž platilo pro začínající doktory, advokáty. . . Venkované zase potřebovali něco zdědit anebo je rodina musela vyplatit. Pak se vydali vstříc tovaryšským zkouškám, posléze na vandr a pak teprve se mohli věnovat své profesi. Právě tohle období zapřičiňovalo věkový rozdíl mezi manželi. Nevěstě bývalo kolem dvacet, pětadvaceti let a její ženich byl tak o pět let starší - budeme - li se držet průměrů.
Děvče si ale v podstatě nikdy nemohlo vybrat, za koho by se rádo provdalo. Toto rozhodnutí totiž náleželo rodičům a dcera musela být poslušna jejich přání. Dotyčná měla vlastně tři možnosti: vdát se, jít do kláštera anebo se stát terčem posměchu jakožto stará panna. Nejenomže pak zůstala nezabezpečená (i přestože se o ni staral bratr nebo jiný příbuzný), ale stála na okraji společnosti. Aristokratická stará panna na tom byla o něco líp: věnovala se dobročinnosti a žila z renty.
Vhodného manžela (musel odpovídat společenské vrstvě, mít peníze, dobrou pověst a kde bydlet) určovali rodiče a se svojí radou mohla přispěchat i dohazovačka, což byla buď nějaká příbuzná nebo přítelkyně. Výjimkami ovšem nebyli ani dohazovači - muži. Ještě v první polovině devatenáctého století se nepovažovalo za nutnost snoubence nějak sbližovat. Později měli možnost si promluvit, když uchazeč doprovázel vyvolenou a její matku z plesu (což byla příležitost
k seznámení) a měl za úkol dívku okouzlit hovorem nebo svojí sečtělostí. Na důkladnější poznání to ale samozřejmě nestačilo. Pokud jde o fyzické sblížení, krátký polibek byl dovolen až po zasnoubení, svatební noc pak byla vyvrcholením všeho - pak už žena plně náležela muži. Teorie manželství tvrdila, že žena je muži povinna láskou a úctou, za což se o ni muž postará. Svazek manželský byl tedy založen na určitém způsobu spolupráce.

Co všechno bylo tedy nezbytní pro řádné uzavření manželství?Především muselo jít o muže s dobrými vyhlídkami, čistým trestním rejstříkem a dobrou pověstí. Po dívce se požadovala nedotčenost (panenství ostatně symbolizovala snítka myrty a věneček), věno, nějaký ten majetek a výbava do domácnosti.
Poté, co se dva "perspektivní partneři" setkali, nastalo období námluv: muž musel o ruku požádat slečniny rodiče (tent požadavek během století mizel a uchazeč se ptal nejprve dívky. která ho ale často odkázala k otci). Svolili - li rodiče, snoubenci si psali dopisy, kde byly dovoleny drobné důvěrnosti a tykání, a po několika týdnech tohoto dvoření se mladí směli políbit. Od této chvíli měl snoubenec svoji vyvolenou denně navštěvovat a předcházet si její rodiče, taktéž se hodilo se se slečnou ukázat ve společnosti. Zatímco muž má po dívce "prahnout", ta má být zdrženlivá a poddat se zcela mohla až o svatební noci (což někdy bývalo nemilé překvapení). Následovaly trojí ohlášky: třikrát po sobě se v kostele ohlašoval zamýšlený sňatek, aby se nemohlo stát, že by ona svatba byla sňatkem tajným. Pokud někdo znal okolnosti bránící sňatku, měl příležitost to sdělit.
Svatba se pak nesměla konat poslední den ohlášek, během adventu nebo v postním období Velikonoc. Ale o tom už někdy příště.
 


Komentáře

1 Piru | 23. června 2010 v 19:48 | Reagovat

Zní to divně ale občas bych to aj brala...

2 La Duchesse | 24. června 2010 v 9:51 | Reagovat

[1]: Takhle by ses trápila ještě víc, tím jsem si docela jistá.

3 Lukáš | Web | 25. června 2010 v 18:19 | Reagovat

[2]: Zdravím. Zamezte jakýmkoliv emocím...jsou to "nepřátelé" lidstva totiž. Pěstujte radost a pohodu s klidem.

4 La Duchesse | 25. června 2010 v 19:02 | Reagovat

[3]: Nezamezím, nechci, aby se ze mě stal kámen.

5 Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 27. června 2010 v 22:45 | Reagovat

Měli všechno přísně nainkované, neznali lásku, bylo to dáno penězma, nikdo se neohlížel na to, co skutečně chtějí.
Příšerné! Nemohl bych být v takové době.

6 Julie | Web | 28. června 2010 v 16:19 | Reagovat

Moc zajímavý článek! Já sama jsem velká milovnice historie, takže mě spolehlivě zaujme cokoli kvalitního o životě v minulosti...

7 Somna Nokturna | Web | 1. července 2010 v 17:00 | Reagovat

Vdát se jen kvůli penězům by se mi hnusilo...Láska nade vše!:)

8 Elysia | Web | 15. července 2010 v 12:53 | Reagovat

jen si to predstavim a beha mi z toho mraz po zadech! este ze dnes si muzem vybrat koho chcem a milujem:)

[3]: neprateli lidstva sou lidi bez emoci:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.