Spousta lidí tvrdí, že kdyby neměla přátele, tak je napůl mrtvá. Přátele jsou podle mě zvláštní druh síly, kterou člověk potřebuje k životu, je to myslím podobná závislost jako potřeba mít rád.
Jenomže co s lidmi, pro které se rozdáváte, i když už skoro nemáte z čeho? Jsou to ještě přátelé?
Pár takových snad mám. Možná že to ani není pár, možná že to vlastně není nikdo. A já je stejně nazývám přáteli. Občas si říkám, jestli by mě skutečně podrželi a neuhnuli mi, kdybych potřebovala poradit, podržet? Jestli by jejich problémy neměly přednost? Možná jim teď křivdím. Ale čím víc nad tím tak přemýšlím, většina mých "přátel" jsou vlastně známí. Mám kolem sebe lidi, se kterými můžu jít ven, kteří mi porozumí, ale. . . Mám neurčitou obavu, že až nastane problém s velkým P, že najednou budu na všechno na sama. Ne, budou to zbytky mě samé, protože se rozdám, moje problémy ustoupí před jejich. Nezbyde ze mě nic. Budu jenom troska.
Naučte mě někdo být sobečtější. . .
V tom případě jsem napůl mrtev. Ne, že bych nikoho neměl, ale přiznejme si, jak to ve skutečnosti je.
Nenazýval bych je přáteli, ale jen známými.
Buď ráda, že můžeš jít s někým ven. Že vůbec máš s kým. ;-)
Třeba někdo zůstane.