Nemám teď momentálně žádný inteligentní nápad na inteligentní článek, takže se dnes dozvíte leda tak (ne)inteligentní nebožčiny postřehy z několika předchozích dnů. Ne, to opravdu není pokus sem potají zavést deníček a vypisovat, co jsem jedla a kdo se na mě podíval (nehledejte v tom výsměch deníkům).
ALE! Přišla jsem na něco, co mám potřebu sdělit světu, i přestože jsem na to vlastně nepřišla až teď, věděla jsem to dávno.
Jsem na stejné úrovni jako feťák. Když nemám, co bych měla mít, tak jsem s prominutím na sračky a celý svět má jiný rozměr. Hlava mi sice sedí na krku, ale mentálně je někde úplně jinde. Jsem ospalá. Několik dnů nemám svoji "drogu" a všechno se mi sype. Když se mi pak konečně dostane do trávicího traktu to, co tam mělo být už dávno, tak jsem za dvě hodiny (!) někdo úplně jiný. Hlava funguje, spát se mi nechce, svět už se nemračí, já netrápím ostatní, to oni trápí mě. . .
Není to úchylný?
Žiju si vesele, žije se mi hezky, ale podmíněně.
Bože, skoro mě to až děsí. . .
Ale přitom jsem za to vlastně ráda. Už nikdy nechci znovu.
Spousta lidí se stále za něčím žene a dokud to nemá, neni jim dobře, nejsou veselí a tak. U mě je to to samé. Myslím, že je to dobře, jde na tom vidět ta chuť žít, která u mě bývala často mizerná. Akorát škoda, že jsi neuvedla přesnější příklad předmětu tvé touhy, líp by se komentovalo:-)