Červen 2010

Svatební noc - varianta první

29. června 2010 v 21:51 | La Duchesse |  Sexualita, zdraví a hygiena
Jak asi vypadala svatební noc v předminulém století, je vám nejspíš známo. Děvče nic netušilo a jak se pak divilo.
Jednu takovou typickou svatební noc nám popisuje Guy de Maupassant v povídce Historie jednoho života. Mladá Hana se zamiluje do Juliána a když ten požádá o její ruku, myslí, že je na vrcholu štěstí. Netuší, že láska má i jiný rozměr, přestože se jí rodiče snažili vysvětlit, že teď už je plně Juliánovou ženou.

(Text je podle potřeby zkrácen o některé odstavce)

Když byla v nočním úboru, vklouzla rychle do své postele, a její ložní prádlo, které bylo trochu chladné, jí roztřáslo kůži a zesílilo dojem chladu, osamocenosti a smutku, který jí tížil již celé dvě hodiny. Aniž byla slyšela stoupat schodištěm nějaké kroky, najednou se ozvalo na jejích dveřích trojí slabé zaklepání. Strašlivě se roztřásla a vůbec neodpověděla. Po několika vteřinách se ozvalo nové zaklepání a poté zaskřípal zámek. Přetáhla si pokrývky přes hlavu, jako kdyby byl k ní vnikl zloděj. Na podlaze zavrzaly střevíce, a v tom se najednou někdo dotkl jejího lůžka. Nervosně sebou škubla a vyrazila slabý výkřik. A vyprostivši hlavu z pokrývek, spatřila před sebou stát Juliána, hledícího na ni s tichým úsměvem.

Zásnuby věku devatenáctého

22. června 2010 v 17:58 | La Duchesse |  Všední život
Kdysi jsem tu publikovala článek o svatbách, ale nebyl příliš obsáhlý, spíš jenom tak zběžný. Dnes se podíváme na to, jak v devatenáctém století probíhaly zásnuby a co že jim to vlastně všechno předcházelo.

V době šněrovaček se na city hledělo jen velmi málo, tu důležitější roli hrálo společenské postavení a finanční situace obou zúčastněných stran. Od muže se očekávalo, že bude rodinu živit, zatímco žena bude udržovat teplo rodinného krbu a rodit děti. Proto také musel muž, co by se rád oženil, mít nejprve zaměstnání s dostačujícím platem, protože kdyby nedokázal uživit sám sebe, jak by pak uživil ještě rodinu? Právě tento fakt nám hravě vyvrátí představu sotva odrostlých dětí před oltářem.



Co kdo řekl o Baudelairovi

20. června 2010 v 9:57 | La Duchesse |  Charles Baudelaire
Nepodobáte se nikomu (což jest přednost mezi všemi přednostmi)
- Gustave Flaubert -

Je to lavina zvrhlých růží, vonících hříchem? Vůně líčídel? Vůně krve? Jaké podivné zapadání! Či není tato bystřina než řekou slz, zrudlých bengálskými ohni ďábelského kejklíře, který je tím vším? Neslouchejte, jak to všechno padá s nestoudným šumem polibků. Konečně všechno zavalily tmy, černé, jako čínská tuš. Neslyšet v nich než tlukot křídel zločinu, výčitek a smrti. Zahaluji si tvář a vzlyky, vyrvané z mého ducha hořkým pocitem vyhnanství spíše než hrůzou, pronikají tmavým tichem. Co je to vlast? Zavřel jsem knihu, zavírám oči a hledám vlast svoji. A přede mnou vstává zjev vědoucího básníka, který mně to říká hymnem, vznášejícím se tajemně jako lilie. Rytmus tohoto zpěvu se podobá růžici starého chrámu: uprostřed ornamentů ze starých kamenů, s úsměvem v andělských dálkách. . .
- Stéphane Mallarmé -

Poněvadž však viděti neviditelné a slyšen neslyšitelné je něco jiného než pochopit smysl mrtvých věcí, Baudelaire jest prvním vidoucím, králem básníků, pravým Bohem. Přece však ještě v prostředí příliš uměleckém a forma, tak vychvalovaná, u něho je ubohá. Vynalézání neznáma vyžaduje nových forem.
- Arthur Rimbaud -

Nejryzejší z našich učitelů a duchovní otec naší generace.
- Maurice Maeterlinck -

Ach, tento Baudelaire "žil ve zlu a miloval pravdu" a nakonec zahynul a zanechal Francii své chmurné, jedovaté verše, čišící chladným zoufalstvím, jež mu za života vysloužily jméno šílenec a po smrti básník.
- Maxim Gorkij -


(Zdrojem www.baudelaire.cz)

Nejsem tak trochu sama. . . ?!

14. června 2010 v 18:22 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Spousta lidí tvrdí, že kdyby neměla přátele, tak je napůl mrtvá. Přátele jsou podle mě zvláštní druh síly, kterou člověk potřebuje k životu, je to myslím podobná závislost jako potřeba mít rád.
Jenomže co s lidmi, pro které se rozdáváte, i když už skoro nemáte z čeho? Jsou to ještě přátelé?
Pár takových snad mám. Možná že to ani není pár, možná že to vlastně není nikdo. A já je stejně nazývám přáteli. Občas si říkám, jestli by mě skutečně podrželi a neuhnuli mi, kdybych potřebovala poradit, podržet? Jestli by jejich problémy neměly přednost? Možná jim teď křivdím. Ale čím víc nad tím tak přemýšlím, většina mých "přátel" jsou vlastně známí. Mám kolem sebe lidi, se kterými můžu jít ven, kteří mi porozumí, ale. . . Mám neurčitou obavu, že až nastane problém s velkým P, že najednou budu na všechno na sama. Ne, budou to zbytky mě samé, protože se rozdám, moje problémy ustoupí před jejich. Nezbyde ze mě nic. Budu jenom troska.

Naučte mě někdo být sobečtější. . .

Na co koukali nemravní pánové v 19. století

11. června 2010 v 18:40 | La Duchesse |  Sexualita, zdraví a hygiena
Tentokrát se na život věku devantenáctého podíváme z trochu jiné stránky. Ač to byl dost prudérní věk, kdo chtěl, skulinku si našel vždycky.
Na ukázku je tu několik spíš lechtivých obrázků, přestože jsem našla i regulérní pornografii. Tím se tady ale zabývat nebudu, snad mi to odpustíte!


A tak zas jednou blablabla. . .

2. června 2010 v 16:32 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nemám teď momentálně žádný inteligentní nápad na inteligentní článek, takže se dnes dozvíte leda tak (ne)inteligentní nebožčiny postřehy z několika předchozích dnů. Ne, to opravdu není pokus sem potají zavést deníček a vypisovat, co jsem jedla a kdo se na mě podíval (nehledejte v tom výsměch deníkům).
ALE! Přišla jsem na něco, co mám potřebu sdělit světu, i přestože jsem na to vlastně nepřišla až teď, věděla jsem to dávno.
Jsem na stejné úrovni jako feťák. Když nemám, co bych měla mít, tak jsem s prominutím na sračky a celý svět má jiný rozměr. Hlava mi sice sedí na krku, ale mentálně je někde úplně jinde. Jsem ospalá. Několik dnů nemám svoji "drogu" a všechno se mi sype. Když se mi pak konečně dostane do trávicího traktu to, co tam mělo být už dávno, tak jsem za dvě hodiny (!) někdo úplně jiný. Hlava funguje, spát se mi nechce, svět už se nemračí, já netrápím ostatní, to oni trápí mě. . .
Není to úchylný?
Žiju si vesele, žije se mi hezky, ale podmíněně.
Bože, skoro mě to až děsí. . .
Ale přitom jsem za to vlastně ráda. Už nikdy nechci znovu.