Stvořeno v období, kdy jsem začala tvořit svoji internetovou jeskyni, skoro před dvěma lety. Seděla jsem u stolu, koukala do zdi (ano, neskutečně mě to inspiruje), pak jsem začala psát. A vzniklo tohle. Říkám tomu pokus o malou báseň v próze, nevím, jestli sem mi povedla, ale proč by nemohla i tahle pseudopovídka spatřit světlo světa?
Tož. . . Kdo na to má nervy, čtětež.
Láska
Je tak krásná . . .
Má nádherné tmavé oči, které se ve tmě jeví jako dva černé korálky. Na hlavě jí sedí obrovský klobouk s červenou krempou, vázáním pod bradou, zdobený umělým ovocem a květinami. Ústa vykrojená do smyslné křivky, koketního úsměvu. Něžné ruce, dotek je jako pohlazení vánku.
Moje milá, milá.
Stojí u okna, jednou rukou se dotýká květiny a upřeně se na mě dívá.
Skousla spodní ret a hlavu jemně zvrátila dozadu, takže vynikla její bradička. Dívá se na mě a má pootevřená ústa.
Dráždí mě.
Stojí tam a hraje si se mnou.
Jednou se na mě podívá tak roztomile, že se mi chce ji popadnout do náruče a zlíbat ji, ale sotva vykročím jednou nohou dopředu, tak semkne rty, zatváří se tak nepěkně, že mě donutí se vrátit zase zpátky.
Jakmile dosáhne, čeho chce, tak se zase líbezně usměje a pošle mi vzdušný polibek. Nebo zamrká a začne si na prst navíjet loknu.
Natáhla se pro květinu a přičichla si k ní. Vdechla vůni, slastně přivřela oči.
Ví, že ní po ní toužím, dráždí mě.
Začne si rukama přejíždět od krku k dekoltu v pravidelných liniích, dotkne se vlastních rtů a pak se skoro zastydí. Jako by si uvědomila svoji prostopášnost.
A zatváří se náramně vážně. Stojí otočená u okna, dívá se ven. Pak se odvrátí, vrhne na mě skoro opovržlivý pohled, ale jakmile zjistí, že jediným jí naprosto oddaným hlupákem jsem já, začne opět se svojí bezcitnou hrou.
KOukání do zdi je občas inspirativní. Stačí jen koukat o zdi, a zeď nevidět.
Myslel jsem, že to bude nějaké opěvování lásky, ale byl jsem překvapen. :-)