Květen 2010

Co se tak různě najde v jejím nepořádku

20. května 2010 v 11:01 | La Duchesse
Myslím, že nic dalšího už nenajdu, toto jsem objevila založené ve svém pseudodeníku, když jsem si ho balila do batohu, abych měla kam psát zápisky z WGT.

Dlouho jsem nic podobného nenapsala, takže s tím teď bude patrně na nějakou dobu konec. Ale něco mi říká, že vás to zas tak mrzet nebude:D

(Nebojte se mi napsat, že je to hnus, já to vážně zvládnu. Je mi krapet podezřelé, že všechny tyhle patosy mají kladný ohlas, prostě se mi tomu nechce věřit:)))

Kde jsi?

Proč jsi mi odešel
Proč´s mi to udělal
Proč jsi mě opustil
Cos mi to udělal

Živote, živote
Prosím tě
Vrať se mi. . .

Odešel a už se nevrátil
Snad v moži slz se utopil
Snad sama jsem ho zabila
Když samotou jsem ho trápila

Já zaživa ho pohřbila
Já surově ho ubila
Život jsem si zabila
Tak co s tělem, co jen s ním?

A jedna "pozitivně" laděná bez názvu:
Přílíš dlouho žila jsem
Příliš dlouho bděla jsem
Proto teď vznáším se
Nehmotná nad zemí
Proto teď lehávám
Hnijící pod zemí


Proč jsem tohle vlastně vytvořila?
Znáte ten pocit, kdy myslíte, že nic lepšího než prázdnota nikdy nebude, nic lepšího si nezasloužíte a zoufale se snažíte dosáhnout aspoň nějaké katarze, abyste si dokázali, že vaše duše ještě úplně neumřela žalem z nesmyslnosti vlastní existence?
Tak proto.

Mumie Jeho veličenstva královny Hatšepsovet

18. května 2010 v 17:17 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
Egyptskou královnu Hatšepsovet (též Hatpšesut) nejspíš znáte. Byla to panovnice, která se nechávala zobrazovat jako muž, snad aby potvrdila svůj panovnický majestát.
Říká se, že byla krásná, přenádherná.
Nicméně, i tato krása je pomíjivá a my se dnes můžeme podívat jedině na scvrklou Hatšepsutinu mumii.

Videorekonstrukce podoby Hatšepsovet
(Nečekejte ale žádný ultra realistický obraz, podobenka má komiksový charakter)


Aargh, proč mi nejdou vložit obrázky?!




George Sand a její psychika

15. května 2010 v 22:09 | La Duchesse |  George Sand

George Sand je známá kromě jiného i svými bouřlivými vztahy s de Mussetem a Chopinem - sám Alphred de Musset se vyznává z tohoto komplikovaného soužití v díle Zpověď dítěte svého věku.
Jak to tedy bylo s tou zvláštní George? George Sand rozhodně nebyla vyrovnaná osobnost, což napovídá i charakter jejích vztahů rovnajících se řetězci neustálých konflitků, rozporů a usmiřování. Taková byla George naprosto ve všem. Depresivní nálady se střídaly s výbuchy štěstí a radosti, což by se dalo označit za maniodepresi, ale v případě excentrické spisovatelky by tento výraz nebyl zrovna případný. Mnohem lepší diagnózou by byla totiž manicko depresivní neuróza. Ivan Lesný ve své knize Druhá zpráva o nemocech slavných píše:
"Nebyla to vyslovená maniodepresivita, ale neuróza s manickými i depresivními náladami. Ale byly zde i prvky exhibicionismu s nutkavou neurózou (travestitismu mužského oblečení), konečně pak hysterické projevy, jež máme dokumentovány ve střetech, jež měla Sand se svými erotickými partnery."

(Tak mě tak napadá, že žádná z osobností, která mě fascinuje, nebyla psychicky vyrovnaná. . .)

Jeden nonsens

11. května 2010 v 19:40 | La Duchesse
Bon soir, mes netopýres,
spaste mě!
Mé drahé zvíře tvrdí, že by ho nikdo nechtěl, protože je ošklivej.
Mohli byste mu prosím napsat, jestli se vám líbí nebo ne?
MERCI BEAUCOUP!

LUKASOVI SE PŘÍSNĚ ZAKAZUJE TVRDIT MI, ŽE NEMÁM HRDOST!:))


(Děláte to pro můj duševní klid:))

. . .



Rimbaudovy literární začátky

10. května 2010 v 19:29 | La Duchesse |  Arthur Rimbaud

Arthur Rimbaud projevoval nadání pro literární tvorbu už jako žák Rossatova ústavu. V roce 1869 napsal do jedné práce, že se mu zjevil Phoebus a pravil: Tu vates eris (Budeš básníkem). . . Už jako čtrnáctiletý chlapec byl přesvědčen, že se stane poetou.
Téhož roku se mu podařilo zvítězit ve školské soutěži s dílem na téma Jugunta, což byl numidský král, k čemuž se váže zajímavá historka: soutěž probíhala od šesti hodin do poledne, Rimbaud ještě v devět neměl ani čárku. Když se pan ředitel přišel na svého svěřence podívat a viděl prázdný papír, Arthur mu sdělil, že má hlad. Mladý bohém tedy dostal chleba s máslem a úderem dvanácté byla práce hotova.
Koncem roku 1869 poslal do Revue pour tous dlouhou báseň Štědrý večer sirotků, ale ta jen tak otisknuta nebyla. Dostalo se mu odpovědi:
"Ta veršová věc, co jste nám poslal, není špatná, a kdyby byla o třetinu šikovně zkrácena, otiskli bychom ji."
Netrpělivý Rimbaud báseň ihned seškrtal, a tak se tedy stalo, že 2. ledna 1870 byl "Štědrý večer" otisknut. Arthurovi je tou dobou čtrnáct a pár měsíců a je odhodlaný stát se parnasistou.
Člověkem, který měl na ranou Rimbaudovu tvorbu jakýs takýs vliv byl jeho učitel a zároveň přítel Georges Izambard. Tento obrýlený intelektuál s Arthurem konzultoval jeho básnickou tvorbu (sám totiž také básnil).
V roce 1870 se nechává i Arthur strhnout módou faunských básní a vzniká toto čtyřverší:

Faunovo bělmo probleskuje stínem
a bílé zuby drtí rudý květ.
Větve se třesou jeho smíchem, ret
má brunátný a nalitý jak vínem.

Ve znamení Davidovy hvězdy aneb trocha té historie

6. května 2010 v 20:24 | La Duchesse |  Židovská kultura
Většně lidí se ve spojitosti s židovstvím vybaví zákaz konzumace vepřového masa a tragédie II. světové války. Jiní zase tvrdí, že židé jsou boháči se zahnutým nosem, další je má (nebo měl) za lichváře. Dnes se zaměřím na ty nejpodstatnější události v dějinách, podrobnější historie a vývoj vás bude čekat v některém z následujících článků.

Třebaže dnes už tuhle kulturu v nějaké rozvinutější formě najdeme prakticky jenom v Izraeli, po mnohá staletí židé rovněž tvořili podstatnou součást evropského obyvatelstva. Už od počátku ale patřili k utiskovaným. 
Nešlo jenom o to, že byli "jiní", ale ostatním bylo trnem v oku jejich bohatství (netřeba připomínat, že židé mají velmi dobře rozvinutý smysl pro obchodní záležitosti) a další argumentem bylo tvrzení, že židé zavraždili Ježíše. Když uvážíme, že křesťanství ještě donedávna hrálo ve společnosti poměrně velkou roli, je jasné, že být žid asi nikdy nebylo úplně jednoduché. Vždyť antisemitismus žije dodnes.
Ve starověku se judaismus postupně formoval, oddělilo se od nějkřesťanství a brzy začalo hrát prim v náboženské rovině. Ve středověku vznikala židovská ghetta, docházelo k pronásledování židů a pogromům. Jak jsem už předeslala, židé mají velmi dobrého obchodního ducha, takže se měli docela dobře. Stávalo se i to, že si od nich panovníci půjčovali peníze; to, že je pak třeba odmítali vracet, je už druhá věc.

Na počátku 18. století se objevuje chasidské hnutí, za jehož zakladetele je považovaný Baal Šem Tov (první obrázek), zvaný Bešt. Chasidismus hlásal radost ze života spojenou se zbožností (tedy že by se tyto dvě věci neměly vylučovat). Velmi zjednodušeně řečeno jde o velmi zbožné židy, ale o tom až někdy příště, protože téma chasidismu se nedá rozvést pouze v jedné větě. Důležitým faktem je i to, že ani chasidismus to na počátku svého zrodu neměl jednoduché, protože se dostal do konfliktu s klasickým "rabínským" judaismem a takříkajíc mu přetáhl věřící.

Dalším důležitým zlomem v dějinách náboženství je vznik sionistického hnutí na konci 19. století, které v určitých oblastech přetrvává dodnes. Jeho zakladatelem byl novinář Theodor Herzl (druhý obrázek). Ten zastával názor, že by židé měli mít svůj vlastní stát, a svým způsobem tak přispěl ke stěhování do Palestiny.
Neopomenutelným zlomem v dějinách židovstva je druhá světová válka a tragédie holocaustu. Antisemitská nálada tehdy narostla do obludných rozměrů přičiněním Adolfa Hitlera, který lidem namluvil, že za hospodářskou krizi Německa vlastně mohou židé, že je to podřadný národn a je třeba je odstranit. Všechno to skončilo smrtí šesti milionů židů a jiejich dříve početná evropská populace nenávratně zmizela.
Samostatný židovský stát byl vytvořen až  roce 1948, čehož se Herzl už nedožil. Možná by ale byl zklamaný, kdyby zjistil, že postavení zbytku židů nezlepšila ani existence vlastního státu. . .

Starodávný pokus o "malou báseň v próze"

3. května 2010 v 20:22 | La Duchesse
Stvořeno v období, kdy jsem začala tvořit svoji internetovou jeskyni, skoro před dvěma lety. Seděla jsem u stolu, koukala do zdi (ano, neskutečně mě to inspiruje), pak jsem začala psát. A vzniklo tohle. Říkám tomu pokus o malou báseň v próze, nevím, jestli sem mi povedla, ale proč by nemohla i tahle pseudopovídka spatřit světlo světa?

Tož... Kdo na to má nervy, čtětež.

Láska

Je tak krásná...
Má nádherné tmavé oči, které se ve tmě jeví jako dva černé korálky. Na hlavě jí sedí obrovský klobouk s červenou krempou, vázáním pod bradou, zdobený umělým ovocem a květinami. Ústa vykrojená do smyslné křivky, koketního úsměvu. Něžné ruce, dotek je jako pohlazení vánku.
Moje milá, milá.
Stojí u okna, jednou rukou se dotýká květiny a upřeně se na mě dívá.
Skousla spodní ret a hlavu jemně zvrátila dozadu, takže vynikla její bradička. Dívá se na mě a má pootevřená ústa.
Dráždí mě.
Stojí tam a hraje si se mnou.
Jednou se na mě podívá tak roztomile, že se mi chce ji popadnout do náruče a zlíbat ji, ale sotva vykročím jednou nohou dopředu, tak semkne rty, zatváří se tak nepěkně, že mě donutí se vrátit zase zpátky.
Jakmile dosáhne, čeho chce, tak se zase líbezně usměje a pošle mi vzdušný polibek. Nebo zamrká a začne si na prst navíjet loknu.
Natáhla se pro květinu a přičichla si k ní. Vdechla vůni, slastně přivřela oči.
Ví, že ní po ní toužím, dráždí mě.
Začne si rukama přejíždět od krku k dekoltu v pravidelných liniích, dotkne se vlastních rtů a pak se skoro zastydí. Jako by si uvědomila svoji prostopášnost.
A zatváří se náramně vážně. Stojí otočená u okna, dívá se ven. Pak se odvrátí, vrhne na mě skoro opovržlivý pohled, ale jakmile zjistí, že jediným jí naprosto oddaným hlupákem jsem já, začne opět se svojí bezcitnou hrou.