Vždycky bylo, je a bude hůř...

21. dubna 2010 v 15:23 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Zase jsem si to připomněla, zas jsem si uvědomila, že si nemám proč zoufat. Pustila jsem si ráno ke snídani televizi, protože jsem chtěla vědět, co je ve světě nového. Nějak mi unikla skutečnost, že v jedenáct hodin dopoledne bude už asi po ranních zprávách... Ale to je naprosto nepodstatný detail. Abych vás ušetřila líčení svého rána, došlo k tomu, že jsem viděla jeden díl dokumentu Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Viděla jsem už celou sérii, kdysi dávno jsem se na to ze zvědavosti dívala, když jsem byla doma nemocná, protože jsem to našla mezi videokazetama a protože jsem zrovna měla období, kdy jsem se zajímalo o všechno, co se týkalo holocaustu.
Ten díl, na který jsem čirou náhodou dnes natrefila, pojednával o maďarských židech a cikánech.
Když jsem viděla viděla pamětníky vyprávět o tom, jak si mysleli, že nic horšího než příšerná cesta dobytčákem je nečeká, protože netušili, že jedou do lágru, vzpomněla jsem si na všechno to, co jsem četla. (Pokud o to budete stát, můžu vytvořit nějaký článek na toto téma, protože "ráda" předám informace dál - nedávno jsem totiž ke své hrůze zjistila, že spousta lidí vůbec netuší, že v koncentračních táborech nebyli jen židé.)
Vzpomněla jsem si na ty lidi, co rvali kůru ze stromů a zabíjeli pro kousek chleba jenom proto, že měli ukrutný hlad. Vzpomněla jsem si na líčení toho, jak ponižující byla selekce, jak ponižující bylo, že nacisté přesvědčovali vězně o tom, že jsou zvířata (oblíbeným takovým zvířetem byla především svině...), nízká a podřadná rasa, která si nezaslouží nic než vyhubit. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem četla, že otci před očima postříleli celou rodinu. Vzpomněla jsem si na fotografie těch dětí, které se před válkou šťastně smály a hrály si, netušily, že je za dva roky udusí cyklon B.
Vzpomněla jsem si na tolik těch hrůz, které mi dosud spí kdesi v myšlenkách, že jsem si uvědomila, že všechny moje žaly jsou naprosto nicotné, malicherné a v porovnání s utrpením ostatních směšné. Co na tom, že se dnes člověk, který by se měl cítit šťastně, trápí... Jeho bolest je jiná než utrpení lidí, kteří prožili peklo druhé světové války (a nejen to). Nechci to srovnávat, protože nelze srovnat dva různé žaly. Jenom jsem vám chtěla sdělit, že ať už se trápím/trápíte sebevíc, vždycky bude existovat něco, co je mnohonásobně horší. Já sama jsem se tím pokoušela vždycky utěšit, ale ve chvílích, kdy má člověk pocit naprosté zbytečnosti a zoufalství, je mu tato skutečnost k ničemu. Vlastně mi to došlo vždycky až později...
 


Komentáře

1 Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 21. dubna 2010 v 16:42 | Reagovat

Prosblém s tímhle typem utěšování se je v tom, že jsi o tom četla/viděla dokument. Je to něco, co bylo. Hrozné, strašné, atd., to ano, ale bylo. V současnosti se to snad nikde neděje (u zemí typu Pákistán nebo v Africe bych si tím nebyl tak jistý). Vlastně, buďme rádi, že máme svoje malicherné problémy, a ne problém s přežitím.
Navíc, ať chceme nebo nechceme, naše problémy jsou pro nás ty nejhorší, protože jsme to my, kdo je cítí, a kdo je vnímá. A tohle není egiosmus, jak by někdo mohl namítnout.

2 La Duchessse | 21. dubna 2010 v 17:11 | Reagovat

[1]: To jsem tím taky na konci chtěla říct, i když podle mě pořád platí to, že by si člověk občas měl uvědomit, že jsou i horší věci a tragédie:)

3 La Duchessse | 21. dubna 2010 v 17:17 | Reagovat

Mimochodem, nemůžu se dostat na tvoji stránku, protože prej "proxy error":)

4 Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 21. dubna 2010 v 18:57 | Reagovat

[2]: No, to je fakt, jsou, ale víš, že kdysi někde byl nějaký masakr, Tě dneska moc neovlivní. Jasně, jsou doopravdy horší věci, ono stačí jen jít do města, a hned si uvědomim, jak jsem na tom dobře.

[3]: S tím si nedělej těžkou hlavu, to je hostingem. Občas s tím mají nějaké problémy. My, obyčejní smrtelníci, s tím nic neuděláme. Občas pomůže to prostě párkrát obnovit.

5 Lili | Web | 21. dubna 2010 v 19:48 | Reagovat

Kdyby člověk takhle uvažoval, tak se nikam nedostane. Jednu dobu jsem hrozně zuřila, když jsem se zajímala o pohanství, nástup křesťanství, inkvizici a tak podobně.
S minulostí člověk nic nenadělá, ale může nějakým způsobem naložit s přítomností, i kdyby jediným řešením bylo se s ní smířit a přijmout ji.

6 La Duchessse | 21. dubna 2010 v 20:25 | Reagovat

[5]: Máš nepochybně pravdu, ale myslím, že právě minulost nám může ukázat, jak nakládat s přítomností.

7 Lili | Web | 21. dubna 2010 v 22:37 | Reagovat

Jenže lidstvo se hrozně těžce poučuje a napravuje masově. To musí každý sám za sebe, postupně, časem.

8 La Duchesse | 21. dubna 2010 v 22:40 | Reagovat

[7]: To je právě problém. Netvrdím, že když někoho něco trápí, že si má hned vzpomenout na minulost a být zticha, to ne, ale podle mě to může být svým způsobem cesta k poznání, jestli mi ovšem rozumíš:)

9 Lili | Web | 21. dubna 2010 v 23:00 | Reagovat

Chápu, jak to myslíš, ale špatných věcí se stalo a děje stále dost. Lepší ale je, když se neporovnáváš se špatným, ale naopak si uvědomíš, co všechno dobrého máš. To je mnohdy účinnější a hřejivější :)

10 Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 22. dubna 2010 v 9:11 | Reagovat

[9]: Aneb záporná a kladná motivace. :-) Hodí se oboje…

11 La Duchesse | 22. dubna 2010 v 10:44 | Reagovat

[9]: Vidíš, takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala. . . Možná to byla chyba:)

12 veruce | Web | 22. dubna 2010 v 11:59 | Reagovat

V Osvětimi jsem teď byla na Pochodu živých a tou nevědomostí o tom, že tam nebyli jen Židé jsi mi připomněla, co jsem zaslechla říkat jednu zúčastněnou (patrně nedobrovolně): "A co to jako byl holokaust a co jsou ty baráky?" přímo na místě...

13 Lili | Web | 22. dubna 2010 v 14:17 | Reagovat

[10]: Nevím jestli hodí. Každopádně mě ta kladná motivace dává mnohem lepší pocit na duši

14 kk | 24. dubna 2010 v 20:12 | Reagovat

jak jsi krásně napsala, srovnávat dva různé žaly nelze. A taky bysme si přece kvůli druhé světové válce atd neměli upřít právo být smutní...
Ale když takovéto dokumenty vidím, ať už je to Severní korea nedávno, inkvizice, Vietnam nebo 2.sv.válka, tak prostě nedokážu pochopit, jak někteří lidi museli být silní, aby to zvládli překonat. Vždycky se začnu spíš zaobírat nepříjemnými myšlenkami, zad bych na jejich místě nepřidala k vládnoucí straně a nešla ze strachu lízat p*dele...což mě vždycky vyschýzuje ještě víc xD
Ten článek je výborně napsaný, já hrozně ráda slyším, že je i naše generace občas všímavá a citlivá...

15 La Duchesse | 25. dubna 2010 v 14:57 | Reagovat

[14]: Taky si říkávám, jestli bych to překonala nebo se přizpůsobila. . .
Děkuju za ocenění, to mě neskutečně potěšilo:)

16 Izobel | Web | 25. listopadu 2011 v 22:05 | Reagovat

Vždy když mi někdo začne vyprávět o druhé světové válce, tak jsem najednou nějak moc empatická, a je mi smutno ,ikdyž jsem tu dobu nezažila..Máš pravdu v době zoufalství mi i tak toto nepříjde horší,ikdyž to horší je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.