Zase jsem si to připomněla, zas jsem si uvědomila, že si nemám proč zoufat. Pustila jsem si ráno ke snídani televizi, protože jsem chtěla vědět, co je ve světě nového. Nějak mi unikla skutečnost, že v jedenáct hodin dopoledne bude už asi po ranních zprávách. . . Ale to je naprosto nepodstatný detail. Abych vás ušetřila líčení svého rána, došlo k tomu, že jsem viděla jeden díl dokumentu Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Viděla jsem už celou sérii, kdysi dávno jsem se na to ze zvědavosti dívala, když jsem byla doma nemocná, protože jsem to našla mezi videokazetama a protože jsem zrovna měla období, kdy jsem se zajímalo o všechno, co se týkalo holocaustu.
Ten díl, na který jsem čirou náhodou dnes natrefila, pojednával o maďarských židech a cikánech.
Když jsem viděla viděla pamětníky vyprávět o tom, jak si mysleli, že nic horšího než příšerná cesta dobytčákem je nečeká, protože netušili, že jedou do lágru, vzpomněla jsem si na všechno to, co jsem četla. (Pokud o to budete stát, můžu vytvořit nějaký článek na toto téma, protože "ráda" předám informace dál - nedávno jsem totiž ke své hrůze zjistila, že spousta lidí vůbec netuší, že v koncentračních táborech nebyli jen židé.)
Vzpomněla jsem si na ty lidi, co rvali kůru ze stromů a zabíjeli pro kousek chleba jenom proto, že měli ukrutný hlad. Vzpomněla jsem si na líčení toho, jak ponižující byla selekce, jak ponižující bylo, že nacisté přesvědčovali vězně o tom, že jsou zvířata (oblíbeným takovým zvířetem byla především svině. . .), nízká a podřadná rasa, která si nezaslouží nic než vyhubit. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem četla, že otci před očima postříleli celou rodinu. Vzpomněla jsem si na fotografie těch dětí, které se před válkou šťastně smály a hrály si, netušily, že je za dva roky udusí cyklon B.
Vzpomněla jsem si na tolik těch hrůz, které mi dosud spí kdesi v myšlenkách, že jsem si uvědomila, že všechny moje žaly jsou naprosto nicotné, malicherné a v porovnání s utrpením ostatních směšné. Co na tom, že se dnes člověk, který by se měl cítit šťastně, trápí. . . Jeho bolest je jiná než utrpení lidí, kteří prožili peklo druhé světové války (a nejen to). Nechci to srovnávat, protože nelze srovnat dva různé žaly. Jenom jsem vám chtěla sdělit, že ať už se trápím/trápíte sebevíc, vždycky bude existovat něco, co je mnohonásobně horší. Já sama jsem se tím pokoušela vždycky utěšit, ale ve chvílích, kdy má člověk pocit naprosté zbytečnosti a zoufalství, je mu tato skutečnost k ničemu. Vlastně mi to došlo vždycky až později. . .
Prosblém s tímhle typem utěšování se je v tom, že jsi o tom četla/viděla dokument. Je to něco, co bylo. Hrozné, strašné, atd., to ano, ale bylo. V současnosti se to snad nikde neděje (u zemí typu Pákistán nebo v Africe bych si tím nebyl tak jistý). Vlastně, buďme rádi, že máme svoje malicherné problémy, a ne problém s přežitím.
Navíc, ať chceme nebo nechceme, naše problémy jsou pro nás ty nejhorší, protože jsme to my, kdo je cítí, a kdo je vnímá. A tohle není egiosmus, jak by někdo mohl namítnout.