Když v roce 2001 objevili nedaleko Vilniusu děníci masový hrob, netušilo se ještě, že nejde o ostatky obětí komunistického režimu, ale o zbytky nešťastné Napoleonovy armády vracející se z ruského tažení.
Myslím, že není třeba vám nějak rozsáhle připomínat, o co tehdy vlastně šlo. Napoleon chtěl dostat pod kontrolu Rusko, a tak se rozhodl, že ho přemůže vojensky. To ještě netušil, že dojde k jedné z největších tragédií na poli moderního vojenství. Vojsko už bylo natolik vyčerpané, že Napoleon musel sáhnout po řešení, které do té doby odmítal - začal verbovat i mladé chlapce a starší muže, protože většinu vojáků takříkajíc "vybil" v předchozích taženích, takže v armádě chyběli zkušení muži. Když armáda dorazila do Moskvy, z původních 614 000 mužů zbývalo pouze 100 000. Předcházející bitvy u Smolenska a Borodina sice Napoleon vyhrál, ale s velkými ztrátami. V Moskvě už císař začínal tušit, že jeho snahy jsou marné, a tak se rozhodl pokusit vyjednávat - leč bezúspěšně. Když už bylo nad slunce jasné, že tohle nikam nevede, vydal příkaz k ústupu. Zdecimovaná armáda se tak vydala zpátky přes Vilnius do Francie.
Vraťme se ale od faktů zpátky k našim nebožtíkům.
Vědci po ohledání ostatků zjistili, že většina kostí je nalomená v důsledku obrovské zátěže, kterou museli vojáci nést - místo aby si nakradli potraviny, radši si na záda naložili drahocennosti.
Že je v Rusku docela dost zima, je myslím celkem známý fakt. V době ruského tažení byla zima tak velká, že spícím vojákům krysy ohlodávaly prsty u nohou.
Dalším zajímavým nálezem byly zjednodušeně řečeno "díry" v zubech, asi tak jako když máte mezi zuby pořádnou díru a nenosíte rovnátka. Nějakou dobu nikdo netušil, jaký původ mají tyhle díry, dokud čirou náhodou nestrčila jedna vědkyně do díry propisku. V tu chvíli to všechny napadlo: za deformaci může doutník! Když vojáci pochodovali do Ruska, potěšením jim bylo kouření, a protože se to odehrávalo za pochodu, postupně se jim zuby posouvaly a vznikl tenhle defekt. A jak se u Vilniusu vzal tenhle hromadný hrob? Když dorazili vyhladovělí a prokřehlí vojáci do Vilniusu, rvali se mezi sebou o jídlo (řada z nich zemřela na následky toho, že hladem stažený žaludek najednou dostal porci jídla) a když už nic nebylo, neváhali se živit preparáty naloženými v lihu. Narychlo najedení vojáci se třeba najednou skáceli k zemi a už nevstali. Kromě toho tam začaly bujet i nemoci, což taky přispělo k dalším úmrtím.
Do Francie se tak z nešťastného tažení vrátil jenom zlomeček několikasettisícové armády.
Mimochodem, věděli jste, že mezi těmito nebohými vojáky byl i Stendhal, autor knih Červený a černý nebo Kartouza parmská? Já osobně nechápu, jak tu příšernou cestu přežil. . .
Přečetla jsem to jedním dechem a s napůl otevřenou pusou :D. Úžasné!!! Napoleonské války mě moc zajímají.