Duben 2010

Vždycky bylo, je a bude hůř...

21. dubna 2010 v 15:23 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Zase jsem si to připomněla, zas jsem si uvědomila, že si nemám proč zoufat. Pustila jsem si ráno ke snídani televizi, protože jsem chtěla vědět, co je ve světě nového. Nějak mi unikla skutečnost, že v jedenáct hodin dopoledne bude už asi po ranních zprávách... Ale to je naprosto nepodstatný detail. Abych vás ušetřila líčení svého rána, došlo k tomu, že jsem viděla jeden díl dokumentu Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Viděla jsem už celou sérii, kdysi dávno jsem se na to ze zvědavosti dívala, když jsem byla doma nemocná, protože jsem to našla mezi videokazetama a protože jsem zrovna měla období, kdy jsem se zajímalo o všechno, co se týkalo holocaustu.
Ten díl, na který jsem čirou náhodou dnes natrefila, pojednával o maďarských židech a cikánech.
Když jsem viděla viděla pamětníky vyprávět o tom, jak si mysleli, že nic horšího než příšerná cesta dobytčákem je nečeká, protože netušili, že jedou do lágru, vzpomněla jsem si na všechno to, co jsem četla. (Pokud o to budete stát, můžu vytvořit nějaký článek na toto téma, protože "ráda" předám informace dál - nedávno jsem totiž ke své hrůze zjistila, že spousta lidí vůbec netuší, že v koncentračních táborech nebyli jen židé.)
Vzpomněla jsem si na ty lidi, co rvali kůru ze stromů a zabíjeli pro kousek chleba jenom proto, že měli ukrutný hlad. Vzpomněla jsem si na líčení toho, jak ponižující byla selekce, jak ponižující bylo, že nacisté přesvědčovali vězně o tom, že jsou zvířata (oblíbeným takovým zvířetem byla především svině...), nízká a podřadná rasa, která si nezaslouží nic než vyhubit. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem četla, že otci před očima postříleli celou rodinu. Vzpomněla jsem si na fotografie těch dětí, které se před válkou šťastně smály a hrály si, netušily, že je za dva roky udusí cyklon B.
Vzpomněla jsem si na tolik těch hrůz, které mi dosud spí kdesi v myšlenkách, že jsem si uvědomila, že všechny moje žaly jsou naprosto nicotné, malicherné a v porovnání s utrpením ostatních směšné. Co na tom, že se dnes člověk, který by se měl cítit šťastně, trápí... Jeho bolest je jiná než utrpení lidí, kteří prožili peklo druhé světové války (a nejen to). Nechci to srovnávat, protože nelze srovnat dva různé žaly. Jenom jsem vám chtěla sdělit, že ať už se trápím/trápíte sebevíc, vždycky bude existovat něco, co je mnohonásobně horší. Já sama jsem se tím pokoušela vždycky utěšit, ale ve chvílích, kdy má člověk pocit naprosté zbytečnosti a zoufalství, je mu tato skutečnost k ničemu. Vlastně mi to došlo vždycky až později...

"Úplné zatmění" aneb Verlaine a Rimbaud očima Agnieszky Holland

16. dubna 2010 v 19:12 | La Duchesse |  Nenechte si ujít
Příběh podivné a zatracované lásky básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda jistě znáte. Právě její osud zachytila režisérka Agnieszka Holland ve svém filmu Úplné zatmění
(rok 1995, Total Eclipse v originále).

Ocitneme se v době, kdy se Verlaine poprvé setkává se svým pozdějším milencem Arthurem Rimbaudem, tehdy sedmnáctiletým mladíkem. Rimbaud šokuje svým drzým a nepřístojným chování i ty největší bohémy, ale v očích Verlaina je to mladý, nesmírně talentovaný umělec, nepochopená duše, která potřebuje pomocnou ruku. Zamilují se do sebe, přestože je tu ještě někdo třetí - Verlainova žena Mathilde, které Rimbaud k srdci rozhodně nepřirostl...

Pokud jste si mysleli, že Verlaine byl jemnocitný umělec, film vám tuto domněnku vyvrátí. Myslím, že povahy všech tu byly vystiženy věrně (a to včetně té Mathildiny, přestože Verlaine z ní později dělal potvoru) a to tak, že vás příběhy jednotlivých tak vtáhnou do děje, že o nich budete přemýšlet i potom. Možná to tak u vás fungovat nebude, každopádně mě ten film andchl tolik, že ho doteď zbožňuju.
Ovšem upozorňuju osoby, které nemají rády otevřenou homosexualitu, aby si rozmyslely, jestli chtějí Úplné zatmění vidět - nedočkají se pouze láskyplných náznaků, film je realistický.

Jestliže chcete proniknout do tajů vztahu dvou prokletých básníků, neváhejte a běžte "zatmít"!


Navnaďte se trailerem!

Napoleonova "armáda duchů"

13. dubna 2010 v 17:32 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci

Když v roce 2001 objevili nedaleko Vilniusu děníci masový hrob, netušilo se ještě, že nejde o ostatky obětí komunistického režimu, ale o zbytky nešťastné Napoleonovy armády vracející se z ruského tažení.
Myslím, že není třeba vám nějak rozsáhle připomínat, o co tehdy vlastně šlo. Napoleon chtěl dostat pod kontrolu Rusko, a tak se rozhodl, že ho přemůže vojensky. To ještě netušil, že dojde k jedné z největších tragédií na poli moderního vojenství. Vojsko už bylo natolik vyčerpané, že Napoleon musel sáhnout po řešení, které do té doby odmítal - začal verbovat i mladé chlapce a starší muže, protože většinu vojáků takříkajíc "vybil" v předchozích taženích, takže v armádě chyběli zkušení muži. Když armáda dorazila do Moskvy, z původních 614 000 mužů zbývalo pouze 100 000. Předcházející bitvy u Smolenska a Borodina sice Napoleon vyhrál, ale s velkými ztrátami. V Moskvě už císař začínal tušit, že jeho snahy jsou marné, a tak se rozhodl pokusit vyjednávat - leč bezúspěšně. Když už bylo nad slunce jasné, že tohle nikam nevede, vydal příkaz k ústupu. Zdecimovaná armáda se tak vydala zpátky přes Vilnius do Francie.
Vraťme se ale od faktů zpátky k našim nebožtíkům.
Vědci po ohledání ostatků zjistili, že většina kostí je nalomená v důsledku obrovské zátěže, kterou museli vojáci nést - místo aby si nakradli potraviny, radši si na záda naložili drahocennosti.
Že je v Rusku docela dost zima, je myslím celkem známý fakt. V době ruského tažení byla zima tak velká, že spícím vojákům krysy ohlodávaly prsty u nohou.
Dalším zajímavým nálezem byly zjednodušeně řečeno "díry" v zubech, asi tak jako když máte mezi zuby pořádnou díru a nenosíte rovnátka. Nějakou dobu nikdo netušil, jaký původ mají tyhle díry, dokud čirou náhodou nestrčila jedna vědkyně do díry propisku. V tu chvíli to všechny napadlo: za deformaci může doutník! Když vojáci pochodovali do Ruska, potěšením jim bylo kouření, a protože se to odehrávalo za pochodu, postupně se jim zuby posouvaly a vznikl tenhle defekt. A jak se u Vilniusu vzal tenhle hromadný hrob? Když dorazili vyhladovělí a prokřehlí vojáci do Vilniusu, rvali se mezi sebou o jídlo (řada z nich zemřela na následky toho, že hladem stažený žaludek najednou dostal porci jídla) a když už nic nebylo, neváhali se živit preparáty naloženými v lihu. Narychlo najedení vojáci se třeba najednou skáceli k zemi a už nevstali. Kromě toho tam začaly bujet i nemoci, což taky přispělo k dalším úmrtím.
Do Francie se tak z nešťastného tažení vrátil jenom zlomeček několikasettisícové armády.
Mimochodem, věděli jste, že mezi těmito nebohými vojáky byl i Stendhal, autor knih Červený a černý nebo Kartouza parmská? Já osobně nechápu, jak tu příšernou cestu přežil. . .

Košer jazyk aneb pozor na to, co vypouštíme z úst

11. dubna 2010 v 14:33 | La Duchesse |  Židovská kultura
Nebožka dlouho přemýšlela, čím by oblažila svoje drahé čtenářstvo, až si uvědomila, že sem už dlouho nepřidala žádné moudro. Jelikož zbožňuje židovskou filosofii, rozhodla se vás seznámit s dalším svým oblíbeným chasidským příběhem.
Myšlenka je krásná a patrná a hlavně se nevztahuje pouze na židovstvo. Kdybyste něčemu neporozuměli, vysvětlivky jsou pod textem, nebo se rovnou zeptejte.

Reb Jicchak z Pšischy, Jid HaKodeš, jednou přikázal svému staršímu žákovi, rebu Simchovi Bunemovi, aby odcestoval do jedné zapadlé vesničky. Když se Simcha Bunem dotázal na účel této cesty, Jid HaKodeš mlčel.
Reb Simcha Bunem si vzal s sebou několik chasidů a vydal se na cestu. Když dorazili na místo určení, obloha už se zešeřila. Protože ve vesnici nebyl žádný zájezdní hostinec, reb Simcha Bunem přikázal vozkovi, aby zastavil u první chalupy. Zaklepal na dveře a byl i s jeho žáky pozván dovnitř. Když se zeptali, zda by mohli se svým hostitelem povečeřet, muž odpověděl, že nemá žádné mléčné pokrmy a že jim může nabídnout pouze masitou stravu.
Chasidé ho začali okanmžitě bombardovat dotazy ohledně toho, jak dodržuje kašrut. Kdo byl šochet?, vyptávali se. Byly plíce zvířete bez sebemenší vady a bylo maso dostatečně prosolené, aby byly odstraněny všechny stopy krve, jak to požaduje zákon? Vyslýchání by pokračovalo dál, nebýt silného hlasu, který na ně zavolal ze zadní části chalupy.
Odvrátili svou pozornost od vlastníka domu k člověku, který v obleku žebráka seděl u krbu a kouřil dýmku.
"Moji milí chasidé," řekl žebrák, "pokud jde o to, co vchází do vašich úst, jste přepečliví. To však, co z vašich úst vychází, vůbec nezkoumáte!"
Když reb Simcha Bunem uslyšel tato slova, poznal důvod této cesty. Uctivě přitakal žebrákovi, poděkoval majiteli domu za jeho zájem a když se vracel k povozu, řekl svým žákům, že nyní se mohou vrátit do Pšischy.
_________________________________________________________________________________

Chasidé jsou (hodně zjednodušeně řečeno) velmi zbožní židé.
"Chasidismus je cestou milosrdenství, která vychází ze zakoušení Boha jakožto zdroje a podstaty všech jsoucen. Chasidé jsou žáky milosrdenství, kteří chtějí zakoušet Boha a praktikovat zbožnost" aneb citace z mé knížky Chasidské povídky od rabiho Ramiho Shapira.
Kašrut je souhrn pravidel pro židovské stravování.
Šochet je zvláštní řezník, který zvíře zabije tak, aby trpělo co nejméně.

"Panenka"

5. dubna 2010 v 20:39 | La Duchesse
Mírně suicidální, napsaná asi před rokem a půl v období, kdy jsem žila jako v divném snu, ze kterého se ne a ne probudit.
Je to jeden z těch výtvorů přivedených na svět ve chvíli, kdy ze sebe potřebujete všechno vyzvrátit (je jedno, že ve výsledku to vůbec nepomůže) a který možná nemá bůhvíjakou kvalitu, což se vážně nemusíte bát mi napsat:)

"Tak strašně mi to ubližuje . . . Nemůžu s tím žít . . . Nedokážu, neumím to."
Slova se vznášela po pokoji jako havraní peříčka.
V rohu u okna seděla na zemi porcelánová panenka. Byla bílá, křehká. Slámové vlasy jí spadaly podél obličeje a zakrývaly ho. Rukama objímala nohy, křečovitě tiskla prsty k holením. Pod světlou kůži prosvítaly tmavé, fialové žilky.
Šeptala.
Pak sklouzla na zem, ruce rozepjala po podlaze a zvedla hlavu.
"Nenávidím svět. Jenom mi ubližuje. Sebral mi všechno, co jsem kdy měla. Tak mě nech odejít!" zaskřípala zubama.
Poklesla jí čelist.
Panenka se svezla na zem.

Alexandr Sergejevič Puškin

4. dubna 2010 v 15:01 | La Duchesse |  Co stojí za přečtení
Alexandr Sergejevič Puškin
Bon jour, mes netopýres!
Předpokládám, že Puškina a jeho Oněgina znáte minimálně z hodin literatury a že jste pochopili, že jeho verše jsou geniální. Tenhle malý rezatý Rus ale nepřivedl na svět jenom Eugena Oněgina, ale i spoustu nádherných, byť teskných básní a myslím, že by bylo škoda je opomenout, pohřbít a vzpomínat jenom Oněgina. Posuďte sami!

Černý šál
(aneb nebožčina oblíbená morbidní "rýmovačka", pardon, Puškine. . .)

Hledím jak šílenec na černý šál,
srdce mi spaluje mrazivý žal.

Když jsem byl jinoch a neznal chuť zrad,
mladičkou Řekyni míval jsem rád.

Sladce mě hýčkala v náručí svém,
po krátkém štěstí však přišel zlý den.

Sezval jsem hosty. Když začli jsme pít,
zaklepal na dveře úlisný žid.

Zašeptal: "Ty si tu popíjíš mok
a utvé Řekyně hoduje sok."

Zlatem jsem zaplatil za onu zvěst,
sluhu jsem zavolal, zaťal jsem pěst.

Sedl jsem na koně, letěl jak blesk,
v duši jsem zatajil zlobu a stesk.