na Blog.cz

Do příchodu prvních křesťanských misionářů v 8. století používali pohanští Slované docela vyspělý lunisolární kalendář (což je kalendář, kde délku roku

určuje oběh Slunce a délku měsíce oběh Měsíce). Délku

měsíčního roku na rok sluneční upravovali vsouváním třináctého měsíce zvaného Hruden, a to sedmkrát za devatenáct let. Stejným způsobem řešili kalendářní nedostatky Babylonci, Číňané, Judejci a v antickém Řecku a Římě.

Slované používali devatenáctiletého měsíčního cyklu, dokud uctívali pohanské modly a duše zemřelých. To na za svitu měsíce ještě tančily víly na mýtinkách, v poledne se na polích objevovaly polednice, v rybníce se cáchal vodník. . . Vítali zimní a letní slunovrat, nový den začínali večerem a dělli jej na čas mezi jídlem a noc podle měnícícho se rozložení hvězd.

První křesťanští věrozvěsti jim ale začali ničit zaběhnutý systém lunisolárního kalendáře, protože kromě nové víry s sebou přinesli i juliánský kalendář (což je jeden ze slunečních kalendářů). Slované vzdorovali a nové náboženství a kalendář odmítali přijmout. Až za misionářského působení Metoděje a jeho nástupců byl prosazen tento nový sluneční kalendář, nový rok se ale neslavil 1. ledna, jak jsme zvyklí dnes, ale podle starého zvyku už 25. prosince - tento zvyk se udržel až do počátku 16. století, ovšem s výjimkou období vlády Přemysla Otakara II. a Václava II - a dny se počátaly podle starořímského zvyku.

Tehdy se začínají objevovat veršované kalendáře, z nichž se dalo vyčíst přesné datum svátku bez příslušného číselného údaje, ale jen podle zařazení názvu nebo zkratky. Byly složeny buď z 365 slabik (co slabika, to den) nebo byl rozdělen na měsíce - každý měsíc obsahoval tolik slov, kolik měl dnů. Nejvíce se používal kalendář slabikový, který až do období renesance začínal slovy Cisio Janus, takže se jemu i ostatním začalo říkat cisiojány. Nejstarší český cisioján se našel v jednom latinském rukopisu ze 13. století a první český tištěný cisioján vyšel v českobratrském kancionálu v roce 1501 - v Ochtábu z let 1320 až 1340.

Jen tak pro zajímavost, první sloka Ochtábu se dá přepsat asi takto:

Vesničané, kteří cisiojány neznali nebo jim nerozuměli, si vytvořili vlastní kalendáře, které dnes známe jako pranostiky:

nebo

Až do vynálezu knihtisku v polovině 15. století se kalendáře šířily pouze ručním přepisem, takže jich logicky mnoho nebylo. Od roku 1489 se ale kalendáře začaly vydávat pravidelně každý rok a vydavatelé do nich přidávali různé pranostiky, označení nešťastných dnů, svátky, předpovědi počasí a další užitečné věci.

Za vlády Rudolfa II. došlo ke kalendářní reformě - císař totiž podporoval všechny vědecké obory, takže měl přehled i přes astronomii a astrologii, díky čemuž chápal nedostatky a nesrovnalosti juliánského kalendáře. Juliánský kalendář byl vyměněn za gregoriánský (řehořský), ale trvalo to, než jej začali všichni uznávat - ještě Kramerius v 18. století vydával tolernančí kalendáře, kde bylo juliánské i gregoriánské datování.

Když byla v první polovině věku devatenáctého zlevněna výroba papíru i tisk jako takový, došlo k rozkvětu kalendářů, a tak se rychle dostaly do každé domácnosti. Kromě obyčejných kalendářů se tiskly i takové jako Kalendář obchodnické omladiny, Všeobecný dělnický kalendář nebo Kalendář českých chemiků. Za zmínku stojí i fakt, že v kalendářich nechyběly ani připomínky k chování studentů. Studentské kalendáře obsahovaly jízdní řády nebo třeba novinky co se týče mír a vah.

Nejžádanějšími byly kalendáře hospodářské a národní -

v nich hospodyně našly nové recepty, tipy na vylepšení domácnosti nebo se mo

hly poučit o módě a zdraví. Nejvíce stránek v kalendářích ale zabíraly humoresky, povíd

ky a pohádky, verše, kreslené i psané vtipy a inzeráty.