Leden 2010

Jaký asi byl Baudelaire?

28. ledna 2010 v 17:21 | La Duchesse |  Charles Baudelaire
Kdyby se mě někdo zeptal, koho bych chtěla potkat nebo kdo je mou největší platonickou láskou, neváhala bych ani sekundu. Baudelaure, drahý Charles Baudelaire.
Možná to bude znít divně, ale když jsem si za svých uplakaných večerů čítávala jeho Květy zla, měla jsem dojem, že vím, o čem píše, že mu rozumím, že on by rozuměl mně, pocit, že bychom určitě byli spřízněné duše byl tak neodbytný, že jsem si vybájila, že až umřu, tak se potkáme a bude to nádherné setkání.
Jako člověk mě fascinoval, i když s ním jistě nebylo lehké pořízení, byl to bohém, který utíkal do snů, místo aby žil skutečným životem.
Nevím proč, ale zrovna tihle rozervanci mi k srdci vždycky přirostou víc než vyrovnaní a "dokonalí" jedinci, kteří nelitují ničeho, co kdy v životě udělali anebo naopak litují všeho.
Mám ráda lidi, kteří si jdou svojí vlastní cestou, a myslím, že Charles je jedním z nich.

Tak jaký Baudelaire byl? Stačí nahlédnout do "deníku", do jakýchsi náčrtů zamýšleného životopisu, a získáme celkem jasnou představu. . .

"Pocit samoty, už od dětství. Přestože jsem vyrůstal v rodině a hlavně mezi přáteli, - převládl u mne pocit údělu věčné samoty.
A přeci, obrovská chuť žít a radovat se."

Jan (Ne)Pomucký a jeho jazyk

25. ledna 2010 v 18:50 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
Myslím, že Jana z Pomuku/Nepomuku nemusím nijak sáhodlouze představovat, ale pro jistotu si uvedeme nějaká základní fakta.

Tak tedy, Jan z Pomuku se narodil v osadě Pomuku (dnes Nepomuku) v poněkud špatné době. Dochází ke schizmatu )rozkolu) církve, a tudíž i sporu mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Protože ve sporu šlo i místo opata v kladrubském klášteře, na které byl dosazen právě Jan a král tak neměl možnost zařídit tam místečko svému člověku, zřídit tam nové arcibiskupství a omezit tak moc církve, je možná jednou z příčin Janovy smrti i tohle nešťastné opatství. Další z teorií je ta, že Jan z Pomuku kritizoval krále a ten si to nectěl nechat líbit. A kdyby se vám nelíbilo žádné z předchozích tvrzení, existuje ještě domněnka, že Jan odmítl vyzradit královnino zpovědní tajemství a to se mu stalo osudným.
20. 3. 1393 kolem deváté hodiny večerní byl po hrozivém mučení shozen do Vltavy. Někdy v dubnu bylo jeho tělo vyplaveno a ostaky uloženy v kostele sv. Kříže v Praze (ale ten byl 1890 zbourán). 22. listopadu 1396 byl Jan přenesen do Svatovítského kostela.

Teď už ale necháme Jana umřít a podíváme se na zoubek jeho pozůstatkům.
K první exhumaci jeho ostatků došlo 15. dubna 1719. Po odsloužení mše a přísahách svědků byla odstraněna náhrobní deska - nalezly se zbytky dubové rakve se zachovalou kostrou hlavou natočeniu k východu a několika kousky černé a červené látky. Přítomní lékaři prohlásili, že kostrou nikdy nebylo pohnuto a že jednotlivé kosti jsou k sobě přiřazeny tak pořádně a přirozeně, že by to žádné umění lidské ruky nedokázalo. Žebra na levé straně mokvala olejnatou šťávou, čéška pravého kolena byla odražena, levá lopatka zlomena, vzadu na hlavě hrozné rány, ale lebka zlomena nebyla. Po vyjmutí lebky při jejím naklonění vypadla z její dutiny spolu s hlínou měkká načervenalá hmota, o níž jeden z odborníků řekl, že vvzhledem k podobě, podstatě, cévnatosti, složení a červené barvě jde o jazyk; za zmínku stojí i fakt, že patro lebky bylo zničeno. Posléze byla kostra spolu s jazykem ve stříbrné schránce opět uložena do rakve.
V osmnáctém století došlo ještě k několika dalším exhumacím.

Co všechno se nenajde, když si nebožka prohrabe zásuvku!

18. ledna 2010 v 16:41 | La Duchesse
Našla tam hromady pokreslených papírů, staré písemky, několik neplatných halířů, pár sešitů se zmatkovitými poznámkami a jednu velmi pozitivní pseudobáseň:

In nomine patris et fili et spiritus sancti
Slova jako hroudy hlíny dopadají na rakev
Mé údy pozbyly už dávno síly
Už nekoluje jimi horká krev

Tam venku nad hrobem
Pláčou a lkají
V slzách se topí
V slzách se ptají
Proč už nejsem
Proč nedýchám
Zmizela jsem
Neví kam

Jak ráda ruku bych jim podala
Ale ta proměnila by se v prach
jak ráda bych je zlíbala
je však celoval by strach

Hlína chladná, hrůza trestu
Nechtěla jsem, nemohla jsem. . .

Proč sem vůbec tuhle patlaninu dávám? Připomněla mi dobu, kdy jsem spřádala samé takové veselé věci, virtuálně se pohřbívala a vstávala z hrobu. To období už minulo a já doufám, že se nevrátí.
Teď mám svůj život ráda. Teď se mi chce ho žít, teď se mi umírat nechce. Díky bohu (nebo čemu) za to!

Jak Baudelaire neměl na kabát

14. ledna 2010 v 18:42 | La Duchesse |  Charles Baudelaire
Matce

V Paříži, pondělí 26. prosince 1853

Zastihne - li Tě tento muž doma, odpověz mi pár slov a dej mu
něco, já mu nemám čím zaplatit. Nejsi - li doma, má příkaz nechat tam tenhle dopis; v tom případě spoléhám na to, že budeš tak hodná, a jakmile si to přečteš, pošleš mi ještě dnes odpověď domů; dopis podaný na poštu by totiž nešel dost rychle.
(. . .)
Pokud jde o Tvé obavy, že bych mohl zpustnout v bídě, pamatuj si, že jsem celý svůj život, ať už jsem chodil v cárech nebo žil jak se patří, věnoval vždycky dvě hodiny svému zevnějšku. Nešpiň už své dopisy takovými hloupostmi.
(. . .)
. . . Já si už na fyzické strádání tak zvykl, já si dovedu tak dobře srovnat dvě košile pod roztrhanými kalhotami a kabátem, který profukuje, já si umím tak šikovně vpasovat do děravých bot podrážky ze slámy nebo dokonce z papíru, že už vnímám takřka jen mravní bolesti.
Musím však přiznat, že jsem dospěl tak daleko, že už se neodvažuji udělat prudší pohyb, abych si všechno nepotrhal ještě víc.
(. . .)

Charles

Dopis jsem zkrátila, aby v něm hezky vynikl popis básníkovy chudoby. Myslím, že zmínka o možnosti dalšího roztrhnutí oblečení je natolik dojemná, že si zaslouží zvýraznit.

Historie kalendáře

9. ledna 2010 v 23:23 | La Duchesse za pomoci knihy Kalendář od Evy Kotulové |  Jak se žilo nebožtíkům, než umřeli
Odpočítávání času je staré jako lidstvo samo, podívejme se tedy na zoubek času - historii kalendářů ;-)

Do příchodu prvních křesťanských misionářů v 8. století používali pohanští Slované docela vyspělý lunisolární kalendář (což je kalendář, kde délku roku
určuje oběh Slunce a délku měsíce oběh Měsíce). Délku
měsíčního roku na rok sluneční upravovali vsouváním třináctého měsíce zvaného Hruden, a to sedmkrát za devatenáct let. Stejným způsobem řešili kalendářní nedostatky Babylonci, Číňané, Judejci a v antickém Řecku a Římě.
Slované používali devatenáctiletého měsíčního cyklu, dokud uctívali pohanské modly a duše zemřelých. To na za svitu měsíce ještě tančily víly na mýtinkách, v poledne se na polích objevovaly polednice, v rybníce se cáchal vodník. . . Vítali zimní a letní slunovrat, nový den začínali večerem a dělli jej na čas mezi jídlem a noc podle měnícícho se rozložení hvězd.
První křesťanští věrozvěsti jim ale začali ničit zaběhnutý systém lunisolárního kalendáře, protože kromě nové víry s sebou přinesli i juliánský kalendář (což je jeden ze slunečních kalendářů). Slované vzdorovali a nové náboženství a kalendář odmítali přijmout. Až za misionářského působení Metoděje a jeho nástupců byl prosazen tento nový sluneční kalendář, nový rok se ale neslavil 1. ledna, jak jsme zvyklí dnes, ale podle starého zvyku už 25. prosince - tento zvyk se udržel až do počátku 16. století, ovšem s výjimkou období vlády Přemysla Otakara II. a Václava II - a dny se počátaly podle starořímského zvyku.

Tehdy se začínají objevovat veršované kalendáře, z nichž se dalo vyčíst přesné datum svátku bez příslušného číselného údaje, ale jen podle zařazení názvu nebo zkratky. Byly složeny buď z 365 slabik (co slabika, to den) nebo byl rozdělen na měsíce - každý měsíc obsahoval tolik slov, kolik měl dnů. Nejvíce se používal kalendář slabikový, který až do období renesance začínal slovy Cisio Janus, takže se jemu i ostatním začalo říkat cisiojány. Nejstarší český cisioján se našel v jednom latinském rukopisu ze 13. století a první český tištěný cisioján vyšel v českobratrském kancionálu v roce 1501 - v Ochtábu z let 1320 až 1340.

Deník Marie Valerie

5. ledna 2010 v 21:26 | La Duchesse |  Císařovna Alžběta - Sisi

Pokud vás zajímá, co si o Alžbětě mysleli ostatní, pak je deník Marie Valerie tím pravým.
V knížce jsou obsaženy zápisky od roku 1878 do roku 1899, Valerie se ve svém deníku zmiňuje o dění na dvoře a běžném životě a všimla jsem si, že i často cestuje.
Valerie popisuje, jak je šťastná z matčina šťastného návratu,
že se o ni bojí nebo se rozplývá štěstím, když ji "papá" nechá sedět u něj v pracovně a sledovat, jak pracuje. Dozvíte se, v kolik hodin Marie Valerie vstávala, kdo ji učil tanec, koho měla ráda a koho nemohla vystát.
Zkrátka a dobře, deník Marie Valerie najdete v každém knihkupectví a rozhodně vám ho doporučuju, pokud chcete proniknout do zákulisí císařského dvora.

Knihu, kterou sestavila Martha Shadová a Horst Shad, si můžete koupit zde a zároveň si o ní i něco dalšího přečíst.