Prosinec 2009

Kde koupit Lovecraftovy knížky

22. prosince 2009 v 18:52 | La Duchesse |  Howard Phillips Lovecraft
Sehnat knížku od Lovecrafta dá poslední dobou docela práci, a tak jsem se rozhodla, že vám to usnadním. Problémem je totiž to, že poslední sbírka jeho povídek vyšla v devadesátých letech, a to ještě ve velmi omezeném náladu. Aktuálně se dá sehnat Necronomicon a povídka Dunwichská hrůza (je to sice útlá knížka, ale s nádhernými ilustracemi a mimo jiné Dunwichská hrůza patří mezi vrcholná díla hororové literatury).

Lovecraftovy sebrané spisy najdete na této internetové stránce. Co se týče Necronomiconu a Dunwichské hrůzy - měli byste je najít v každém specializovanějším knihkupectví, "Hrůzu" jsem sehnala u Dobrovského a Necronomicon v Brně (tam, kde je "Skleněná louka").

Hodně štěstí!


Verlaine o Baudelairovi

21. prosince 2009 v 10:24 | La Duchesse |  Paul Verlaine
31. srpna 1867 opustil svět živých básník Charles Baudelaire, člověk, jehož tvorbu Verlaine obdivoval; je tedy samozřejmé, že Paul nemohl chybět na Baudelairově pohřbu.

Pondělí 2. září 1867

Vyšli jsme před chvílí z montparnasského hřbitova, kde bylo několik přátel a několik obdivovatelů doprovodit na poslední cestě Charlese Baudelaira, jenž předevčírem podlehl staršlivé paralýze, která ho postihla už před dvěma roky. Jeho smrt, ač nikho nepřekvapila, se bolestně dotkla všech, kdo mají dosud v srdic lásku k vysoké literatuře a velké poezii. Neboť překladatel podovuhodných příběhů a autor Květů zla byl jedinečný spisovatel a velký básník, tonelze dost zdůraznit. Jeho zázračně čistý styl, jeho skvělý, pevný a důstojně poddajný verš, jeho mocná a subtilní imaginace a především možná ta vždy vybraná, často hluboká a občas krutá senzibilita, o níž svědčí i jeho sebemenší práce, zajišťují Charlesu Baudelairovi místo mezi nejčistšími a nejslavnějšími zjevy dnešní literatury.

Suej Siao - juan aneb mumie úředníka

9. prosince 2009 v 18:59 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
Hrobka se nacházela v jihovýchodní části starodávného města Ťi - nan, a patřila vysoce postavenému regionálnímu úředníkovi. Z nápisů nalezených na bambusových se dá vyčíst, že byl pohřben ve třináctém roce panování císaře Wena (rok 167 př. n. l.).

Hrobka
Dřevěná pohřební komora byla nalezena zcela neporušená. Byla ro
zdělená na čtyři místnosti - dvě postranní, komora pro rakev a hlavní místnost s dvojitou rakví. Vnější i vnitřní rakev byly černě nalakovány a utěsněny surovým lakem a plátnem. Co všechno rakve obsahují, bylo zaznamenáno na bambusových lístcích, což usnadnilo terminologii starobylých pohřebních předmětů.
Součástí pohřební výbavy byly dřevěné figury, více než 500 lakovaných, keramických a bambusových nádob a to všechno bylo původně zabaleno do hedvábných nebo konopnách látek.
Nález těchto předmětů je důležitý zejména proto, že teď už máme

větší představu o estetických hodnotách umění z doby dynastie Chan.
Jedním z nejzajímavějších objevů byl kamenný kalamář, štětečkové pero a čistých bambusových útržků, ale dosud nebyl nalezen žádný inkoust.

Tělo
Studie ukázala, že Suej Siao - juan měl asi 60 let, když odešel do věčných lovišť. Suej Sioa - juan byl vysoký 168 cm a vážil 52,5 kilogramů.
Čínští archeologové tvrdí, že to vypadalo, jako by muž spal. Kůže byla ještě měkká, měkké táně neporušené, klouby stále ohebné. Zuby byly v naprostém pořádku, nenašly se ale žádné vlasy nebo nehty. Rentgenové snímání ukázalo, že kostra je rovněž neporušená.
Zkoumání hlavy odhalilo, že mozek byl oteklý a zaujímal více než 3/4 lebky.
Další výzkumy prokázaly, že muž trpěl žaludečními vředy a žlučovými kameny (což vedlo k akutnímu zánětu žlučníku), přišlo se také na to, že Suej Siao - juan měl dva cizopasníky - malé červíky, kteří způsobují zánět jaterní tkáně, a dál se ve střevech našli bičíkovci a rasemnice. Vyšetření stěn tepen prokázalo pokročilou arteriózu. Další zkoumání vedlo k nálezu protržení žaludeční artérie (což je žaludeční vřed), což vedlo k rozsáhlému krvácení do hrudní a břišní dutiny.
Suej Siao - juan se tedy po zdravotní stránce asi moc dobře neměl. . .

(Omlouvám se za obrázky ve snížené kvalitě, ale na internetu žádné nebyly, takže jsem je fotila z knížky :-))

Co si myslela Mathilde o Verlainovi, když se poprvé setkali

8. prosince 2009 v 18:29 | La Duchesse |  Paul Verlaine
Píše se rok 1869, Verlaine je na návštěvě u přítele de Sivryho, jehož nevlastní sestrou je budoucí Verlainova manželka Mathilde. O jejich prvním setkání jsem už psala v tomto článku, ale dnes se podíváme do Mathildiných myšlenek.

"Jednoho dne, když Charles zůstal přes noc na jakési slavnosti u paní de Callias a já ho neviděla u snídaně, jsem šla k němu nahoru a ocitla se tváří v tžvář Verlainovi. Je jisto, že mě viděl poprvé, a kdyby tomu tak bylo i se mnou, byla bych pravděpodobnš překvapena jeho zvláštní tváří; měla jsem však u paní Bertauxové dost a dost času si ho prohlédnout, když hrál. Byla jsem už na jeho obličej, a přiznejme, i jeho ošklivost zvyklá. A tak jsem ho tedy s úsměvem roztomile pozdravila a docela přirozeně se s ním dala do hovoru; neměla jsem na mysli nic jiného než ho přívětivě přivítat jako ostatní Charlesovy přátele.
Mluvila jsem o jeho verších jako znalec, protože jsem je nedávno četla, a upřímně jsem mu je pochválila, poněvadž se mi líbily. Snažila jsem se dokonce být k němu přívětivější než k jiným,
a to právě proto, že nebyl hezký. Ostatně, bez jakékoli koketerie, ta mi nebyla nikdy vlastní; bez jakékoli postranní myšlenky - kdyby mi byl toho dne někdo řekl, že se stanu Verlainovoiu ženou, byl by mě opravdu překvapil.
(. . .)

Ale abych se vrátila ke svému prvnímu setkání s tím, jenž se stal mým mužem: po několikaminutovém rozhovoru jsem zmizela a nechala bratra s přítelem, aniž jsem v nejmenším tušila, jaký dojem jsem vzbudila.
Všimla jsem si naprosté proměny v jeho výrazu, zatímco se mnou mluvil: jeho tvář vypadala jako ozářená vnitřní radostí; jeho oči, obyvkle svítící a černé, byly při pohledu na mne pojednou lichotné a mírné, jeho ústa se usmívala. Vypadal dojatě i šťastně zároveň. V té chvíli přestal být ošklivý a já myslela na tu hezkou pohádku o Krásce a zvířeti, v níž láska promění Zvíře ve švarného prince. . . "

(Mathilde Mauté, Paměti mého života)

Jecer hara a jecer hatov aneb svody světa

3. prosince 2009 v 16:48 | La Duchesse |  Židovská kultura
Nevím, jestli jsem to o sobě někdy psala, ale docela dost mě zajímá židovská filozofie a vůbec celé náboženství. Připadne mi to nesmírně moudré, i když je občas potřeba číst mezi řádky. Židé mají, myslím, docela specifickou životní filozofii, která souvisí s tím, že byli neustále pronásledováni, a tak se museli nějak "utěšit", potřebovali najít odpověď, proč se děje, co se děje.
Mám doma zajímavou knížku, jmenuje je Chasidské povídky a jsou to taková podobenství. Jedno z nich mám tak ráda a tolik mě ovlivnilo, že jsem neodolala a musela jsem ho sem dát. I když třeba v Boha nevěříte, myslím, že se v tom dá najít jisté ponaučení. Aby byl můj bog trochu pestřejší, občas sem přidám nějakou myšlenku, která mě zaujala, ať už bude židosvká nebo ne.

A abyste věděli, o čem se tam mluví, pro začátek pár vysvětlivek:
Jecer hara = puzení ke zlu. Židé věří, že člověka ovlidvňují jecer hara a jecer hatov. Jecer hara nutí dělat člověka špatné věci, kdežto jecer hatov věci dobré.
V knížce se uvádí toto: "Přesnější překlad těchto dvou pudů by byl sobecký pud a nesobecký pud. Mudrci učili, že bez jecer hara by člověk nepostavil důmm neoženil by se sa nezaložil rodinu, neboť tyto věci vyžadují smysl pro vlastní já a seberealizaci. Jecer hara se stává zlem pouze tehdy, když je mu dovoleno fungovat bez protiváhy jecer hatov."
A kdo jsou lidé, o nichž se v příběhu mluví? Rabi Naftali Cvi Horowic (1760 - 1827), rabín známý svým důvtipem, a jeho syn Eliezer.

♦♦♦

Reb Naftali z Ropšic jednou přistihl,svého syna Eliezera při veliké lumpárně.
"Není to moje vina," řekl chlapec. "Může za to Bůh. Bůh mi dal jecer hara, jehož jediným úkolem je přemlouvat mě k tomu, abych dělal tyto hrozné věci. Neobviňuj mě, obviňuje Jeho!"
Reb Naftali se nejprve zamračil, ale potom se usmál a řekl: "Bůh ti dal jecer hara, aby tě vyučoval."
"Aby mě vyučoval? Čemu se mohu od tohoto podvodníka naučit?"
"Věrnosti a vytrvalosti," odpověděl reb Naftali. "Pohleď, jak jecer hara pilně koná svoji práci. Nikdo není otráven ani unaven z činnosti, kterou Bůh stvořil, aby ses jí věnoval - to jest svádění lidí k sobeckým skutkům. Ty bys zase nikdy neměl být unaven z činnosti, kterou Bůh stvořil pro tebe - přemáhat ho."
Eliezer svému otci bedlivě naslouchal. Když reb Naftali domluvil, Eliezer řekl: "zapomněl jsi ale na jednu velice důležitou věc."
"Na jakou?", zeptal se reb Naftali.
"Jecer hara koná svůj úkol neustále, protože jecer haea nemá žádný jecer hara, který by ho skrze myšlenky sváděl k jinému jednání. U lidí je tomu jinak, mneboť ´hřích se krčí u dveří´. Pokaždé, když otevíráme dveře nové zkušenosti, jecer hara číhá u vchodu, aby nás svedl k něčemu špatnému."

Takl co myslíte, mají Židé pravdu, když tvrdí, že se rodíme s jecer hara a jecer hatov? Já myslím, že tohle podobenství je krásné výstižné :-)