Dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem dospěla k tomuto závěru: po smrti to bude takové, jaké si to vysním.
Podle mě nemá posmrtný svět jednotnou podobu, stejně jako každý umírající nevidí tunel se světlem na konci. Myslím, že se to zjednodušeně řečeno řídí heslem "Jaký si to uděláš, takový to máš."
To je taky jeden z důvodů, proč smrt nevnímám jako něco negativního. Samozřejmě, že mě to bolí, když mi odejde někdo blízký, jistěže pro něj pláču. . . Ono to totiž chvíli trvá, než si človějk zyvkne na to, že toho druhého už TADY nemá. Ale on přece nemusel umřít. . . Když na něj budeme myslet a vzpomínat, nezemřel, stále žije. A co na tom, že fyzicky už tady není.
Když si vysníte, že ve vašem mrtvém světě budou jezdit kolesky a potkáte Baudelaira, proč by se to nemohlo stát? Tohle je podle mě ráj, ne zahrada se zvířaty a boží milostí. . .
Nevěřím na nebe a peklo. Nevěřím na očistec. Peklo a očistec vnímám jako nástroj církve, která si potřebovala nějak udržet svoje ovečky. Mimochodem, víte, že očistec církev vymyslela až ve středověku?
Mám svůj mrtvý svět, kde jezdí kočáry, kde se šněruju do korzetu, kde rozprávím s Baudelairem a čtu knihy psané švabachem.
Mám strach z umírání, ale ne ze smrti. A co vy?
a co já? řeknu to na rovinu - sama bych nepopsala své pocity, představy o smrti lépe! opravdu, mluvíš mi z duše! vysnila jsem si svůj svět, kam se dostanu po smrti! jsou tam lidé, kteří zemřeli a já je nemohla anebo nestihla poznat! jsou tam lidé, které si sama vysním! můj "posmrtý život" bude takový můj malý ráj a já já vím, že budu-li věřit, dostanu se tam!