Červen 2009

Co měl Michael Jackson v žaludku?

30. června 2009 v 10:19 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
Možná se vám to bude zdát trochu necitelné, ale musíte prostě vědět, v jakým stavu bylo Jacksonovo tělo a nezapomínejte, že já skutečně ctím památku mrtvých.
Stačí jediné slovo: ve strašném.
Před smrtí téměř nic nepozřel, v žaludku byly objeveny pouze zbytky léků. Na bocích, stehnech a ramenech měl stopy po jehlách - nejspíš od toho, jak si píchal injekce proti bolesti. Mimochodem právě jedna z nich způsobila jeho smrt. . .
Jakson nosil paruku, na hlavě měl pár vlasů, bylo to takové jemné chmýří. Nos se mu hroutil. Na kůži byly patrné stopy po plastickjých operacích.

Já osobně si myslím, že smrt pro něho musí být vysobozením. Musel neskutečně trpět, 3x denně bral léky, tišící bolest, jedl jednou denně - měl tedy nejspíš i anorexii.
Ať odpočívá v pokoji!



Stáhni mě do pekla

30. června 2009 v 10:11 | La Duchesse
Když jsem si listovala programem, tak mě zajímaly především horory, protože na slaďáky moc nejsem a zbytek jsou většinou žalostně trapné komedie.
Natrefila jsem na Stáhni mě do pekla, recenze byla celkem příznivá, tak jsem si zamluvila Blackwish na večer a vyrazily jsme se bát do kina. A protože se mi ten film líbil, tak bych vám o něm chtěla poreferovat, abyste věděli, do čeho jdete, pokud se rozhodnete, že si zpříjemníte den návštěvou kina.

Poučení z filmu je prosté: rozhodně se nevyplatí nasírat důchodce, kteří se topí v dluzích, jinak na vás zavolají pekelnou Lamiu - ne zrovna milou kozu - a ta si vás jednoho dne stáhne do pekla.
Ale pěkně popořádku. Příběh začíná krátkým prologem, kde jsme svědky toho, jak se nepodaří médiu (ženě, jejíž jméno jsem už zapomněla. Budiž mi odpuštěno :-)) zvrátit neblahý osud jednoho chlapce, který ukradl stříbrný šperk cikánům a ti ho prokleli. Film tedy začíná hrozivou scénou, kdy chlapec mizí v ohnivé podlaze - přišla si pro něj Lamia, ďábelská koza.
Pak se ocitneme v bankovní kanceláři. Za stolem sedí celkem pohledná blonďatá bankovní úřednice, která kromě toho, že se snaží přesvědčit šéfa, že je dost dobrá na to, aby ji povýšil, musí rovněž vysvětlit staré paní Ganushové, že už jí splátky banka prodloužit nemůže. Stará žena to vnímá jako strašlivou křivdu (což se jí ani nelze divit, protože to pro ni znamená, že přijde o dům, ve které prožila celý život) a způsobí úřednici Christine pravé peklo. Takže ta si peklo užije jak na zemi, tak po smrti. . . Nebo se jí podaří klatbu zvrátit?

Víc z děje vám líčit nebudu, abyste měli nějaké překvapení. Ale film je opravdu dobře udělaný, konec není trapně hollywoodský, ale překvapivý, čehož si u filmů tohoto žánru obzvlášť cením.
Čekejte spoustu "lekaček", občas možná vyletíte z křesla nebo se vám při pohledu na hleny plivající důchodkyni začne navalovat. Přesto film není jenom krvavou podívanou, která se snaží pouze o efekt, ale má hlavu a patu.
A třeba vás to poučí i tom, že máte být milí na důchodce; zvlášť na ty cikánské ;-)

Trailer:


Milostné dopisy 19. století - I. část

26. června 2009 v 14:13 | La Duchesse |  Všední život
Rozhodla jsem se založit nový seriál na téma milostných dopisů z 19. století. Líbí se
mi, jak se tam milenci oslovují, ty dopisy jsou většinou dlouhé a mají i literární hodnotu. I když to možná bude tím, že jsou to dopisy spisovatelů.

Karel Hynek Mácha neznámé dívce
Období mezi 15. červencem a zářím, rok 1833

S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán. . . Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako ledochladná slza skropila rosa noční žžoucí ruku mou; - skloniv se k růži obdivuji krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez srdce se na mne ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá lásky plná, rozčilená prsa. . . Oplakával jsem sny ztracené; jen červánkové večerního nebe, jen stříbrotoká Vltava, jen tmavé stíny vlastenských hájů souhlasily se mnou, žal můj znajíce; lidé však mne vyvržencem nazývali. . . Takto se světem v rozepři, se zničeným srdcem, nepoznán od nikoho, samoten jsem žil v hluku světa, nemilován od žádného, a nic nemiluje jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem zahaluje. . . Tu Vy jste vzešla jako co denice žžoucí nad tmavými valy mořskými, a první záře prodrala se mou temnou, pustou, bezživotnou nocí. . . Nejblažší sny mladictví mého se vracely nazoět, s láskou vroucí objemul jsem opět nalezený ideál svého života. Ve Vás zočil jsem vidinu svou v tělesné skutečnosti. . . A nyní se opovažuji vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím zraky mé zahořují a co má ústa ostýchají se vyřknouti. . . že Vás miluji! tak vroucně miluji, jakž nikdo na světě ještě nemiloval! Neboť odvrácen od světa, jakož já jsem, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu!

Není to krásné? A ta četina - není nádherná?

Jak Bram Stoker vypadal

26. června 2009 v 13:55 | La Duchesse |  Bram Stoker

Pár základních údajů o Bramu Stokerovi

25. června 2009 v 16:54 | La Duchesse |  Bram Stoker
Nastal čas založit rubriku mému dalšímu milovanému autorovi ;-)
Než si nastuduju život tak, abych byla schopná o něm psát vlastní články, dávám sem prozatím životopis z této stránky.


Abraham "Bram" Stoker byl irský hororový spisovatel, jeho nejznámějším dílem je román Dracula.
Bram Stoker se narodil v Dublinském Clontarfu jako třetí ze sed
mi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do svých osmi let jej neidentifikovaná choroba držela na lůžku a bránila mu jak chodit, tak třeba i jen stát. Údajně mu matka v této době vyprávěla lidové příběhy a keltské mýty. Tato choroba a bezmoc byly traumatizující zkušeností znatelnou v jeho dílech - například jako dlouhotrvající spánek a vzkříšení z mrtvých v Drakulovi. Lékaři nepovažovali za zázrak jen jeho chorobu, ale také jeho uzdravení. Po něm začal žít normálním životem a dokonce se stal atletem a fotbalovou hvězdou na místní Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku na Trinity College. Byl prezidentem tamní filosofické společnosti a auditorem společnosti historické.

I přestože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, nakonec nastoupil na úřednické místo na Du
blinském hradě. Tato kariéra jej však nijak neuspokojovala a tak začal také pracovat jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem. V této době také napsal své první dílo: Duties of Clerks of Petty Sessions in Ireland: Collected Works of Bram Stoker, vydané však až v roce 1879. Publikoval své první povídky he Crystal Cup (1872), The Chain of Destiny (1875) a The Spectre of Doom (1880).

Spirituální fotografie Williama Mumlera

21. června 2009 v 11:32 | La Duchesse
Spirituální fotografie Williama Mumlera více než sto let vyvolávají všelijaké domněnky, ale zároveň i pochybnosti. Kdo chce věřit v duchy, věří, že na snímcích jsou skutečně duše zemřelých lidí; pravdou ovšem je, že tyto fotografie jsou padělané. V 19. století nebylo zas tak těžké pomocí dlouhé expozice, zamlžením negativu nebo pomocí živých figurantů vytvořit "duchařské" fotografie.




Tragic Black

19. června 2009 v 17:32 | La Duchesse
Naprosto dokonalá kapela, hrající takovou míchaninu death rocku, gothic rocku a post punku s občasnými elektro prvky.


Faith In Decay - moje zamilovaná :-)


↑ Ice In Your Eyes


↑ Surreal Catharsis


Veršovánka bez názvu

16. června 2009 v 18:45 | La Duchesse
Má jen čtyři verše, ale myslím, že vystihují všechno, na co jsem tehdy v noci myslela.

Že nesměju se?
To přece nevadí
Mnohdy lepší mrtvá je
Než ta, co úsměv zahraje


Poznámka: Dnes už se směju víc.

Hardy a víra

15. června 2009 v 20:09 | La Duchesse |  Thomas Hardy
Hardyho rodina se hlásila k anglikánské církvi, ale nebyli to nijak zvlášť zbožní anglikáni.
Thomas Hrady byl v pokřtěn v pěti letech a chodil na mše do kostela, kde se hudebně angažoval jeho otec a strýc. Přesto ale nechodil do tamní církevní školy, ale každý den šlapal do tři míle vzdálené školy pana Lasta.
Jako mladík se přátelil s Henrym R. Bastowem, studentem architektury, baptistou, který se právě připravoval ke křtu a způsobil, že mladý Hardy jednu dobu koketoval s myšlenkou k baptistické církvi konvertovat, ale nakonec zůstalo pouze u toho a ke konverzi nedošlo.
Bastow se pak odstěhoval do Austrálie a udržoval s Thomasem pouze písemný styk. Hardyho ale tato korespondence brzy začala unavovat a tak dopisování přerušil. V posledním dopise se tak rozloučil nejen s Henrym, ale také s baptistickou církví.

Hardyho hledání Boha ovlivnila jeho představa o životním údělu člověka. Zabýval se tradičním pojetím křesťanství a existencí Boha, ovšem s jistou ironií.
Hardyho duchovní život představovala směsice myšlenek agnosticismu a spiritismu.
Jednou, byv dotázán anglikánským knězem na otázku smíření hrůzou bolesti s dobrotivostí Boha, napsal:

Pan Hardy lituje, že je nemožné nalézt cestu, která by mohla smířit existenci takových ďáblů jako je doktor Grosart, jenž prosazuje názor všemohoucího božstva. Snad by se doktor Grosard spokojil s prozatímním výkladem v nedávno publikovaném Life of Darwin, pracemi doktora Spencera nebo snad s výkladem nějakých jiných pochybovačů.

Hardy tedy sice náležel k anglikánské církvi, ale "svého" Boha hledal celý život. Ostatně jako většina z nás. . .

(Volný překlad anglické Wikipedie)

Život v devatenáctém století - kupecké řemeslo

13. června 2009 v 15:03 | La Duchesse |  Všední život
Pokud jste žili v domnění, že 19. století bylo spravedlivé a poctivé, mýlíte se. Dnes se podíváme na to, jak to bylo s řemeslem kupeckým, kterak se šidilo.

Cituji z knihy Ignáta Herrmana - U snědeného krámu:

Martinovi (učeň) třásly se ruce, ale vážil, vážil, až bylo na jedné misce tolik cukru jako na druhé závaží a jazýček rovně, ukazuje poctivou váhu.
"Tak ne, balíku," vzkřikl pan Rorejs (kupec), "neviděls, jak vážím já?"
A nyní okázal Martinovi zcela pomalu a srozumitelně, jak se musí v krámě vážit, aby se neprovážilo. Vida, takhle zhurta hodit do misky trochu zboží, pak pomalu přidávat a pak zase zhurta dva tři kousky - delším cvičením pozná se, kolik as - a pak náhle ťuknout dlaní do jazýčku, aby přepadl na druhé straně z "glejchu", z rovnováhy, a honem se praští vahami na pult. Kupující myslí, že má vývažek, nádavek, ale nemá ho. To se mu jenom zdá, vpravdě však dostal lot, o půl druhého méně. Ale musí se tak dělat, to je kupecké vážení. Ovšem se neuškubne při každém zboží stejně mnoho. Při lacinějším více, při dražším méně.

(. . .)

Později seznal (Martin) jiný ještě způsob vážení. Ze třiceti loktů kávy naplnilo se dvaatřicet kornoutů lotových, z centu soli navážilo se sto a šedesát liberních balíčků.
Pak docházelo na zboží mleté a tlučené. Martin zpozoroval opravdu, že bývá v takovém krámě kupeckém trochu zlodějství, ale nekradou vždy jen učňové a mládenci, někdy dávají pěkný příklad páni principálové.
V krámě byl zvláštní šuplík, do něhož se ukládaly všecky zbytky od chleba od oběda a večeře, každý kousíček žemličky od snídaně. Martin se neptal, k čemu, dověděl se všeho dosti brzy. Došel tlučený pepř, tlučený květ a zázvor, skořice atd. Musilo se tlouci znova. Zásoba starého, vyschlého chleba a housek pečlivě se vybrala ze šuplíku, nestačilo - li, poslal pan Rorejs k pekaři pro tvrdé housky a nejtvrdší chléb a pak se dalo všechno dalo řádně vysušiti do kuchyně, do trouby krbu. Hle, jak prostá věc a jak se činí zboží lidem záživnější a zdravější!
Vysušený chléb se přidal k pepři a tloukl se zároveň, housky se vmíchaly do květu a do zázvoru. Ke skořici bylo přidáno chleba bělejšího. "Mletá" káva mlela se vlastně také ve hmoždíři palicí, a do té se drobila zase sušená cikorie a kde jaké smetí po kávě zůstalo. Ano do papriky přidávala se časem tlučená cihla (!), a do šafránu, nejdražšího toho koření, míchal pan Rorejs vlastnoručně a opatrně bezcenný, bezchutný a bezvoný květ zcela jiné rostliny, květ saflorový, šafránu navlas podobný.

Tak co tomu říkáte? :-)

Katzenjammer Kabarett

12. června 2009 v 16:35 | La Duchesse
Katzenjammer Kabarett jsem si nedávno zamilovala a rozhdola jsem se, že se s vámi podělím o ten nevšední hudební zážitek :-)
Jenom nevím, kam přesně bych měla tuhle neobyčejnou formaci zařadit, snad dark kabarett?


↑ The Crowd Around


↑ Gemini Girly Song


↑ Eve at the mansion


PGT - sejdeme se?

9. června 2009 v 15:33 | La Duchesse
Na Sanctuary se objevila zpráva o chystaném gothickém pikniku v Praze v nějakým parku.
Mě tahle akce docela láká, takže doufám, že se tam dostanu. . .
Ale co jsem chtěla říct - co kdybychom se tam nějak sešli i my lidi, co se známe takhle přes blog? Myslím, že by to mohlo být fajn, co vy na to? :-)

Proč chodím v černé?

5. června 2009 v 16:10 | La Duchesse
U Lúmennky jsem četla, že se rozhodla prosvětlit svůj šatník. To mě inspirovalo k tomu, abych se pokusila vysvětlit, proč ráda nosím černou.

Předesílám, že jsem se nerozhodla ze dne na den. Pozvolna jsem začala nosit tmavší věci, aniž bych si to uvědomovala, neplánovala jsem to a byly i doby, kdy jsem oblékání se do černé odmítala a tvrdila, že já taková nebudu :-) Od té doby se řídím heslem nikdy neříkej nikdy. . . Jednoho dne mi došlo, že chodím vlastně v černé. A zůstala jsem u toho.
Černá barva s mým životním stylem taky souvisí, ale nemyslím si, že by byla stěžejní. Připadám si v ní sebevědomější, cítím se tak dobře. A pomáhá mi líp navazovat kontakty - přece jenom s černooděncem s knihou v podpaží si občas rád někdo popovídá, prptože tak trochu vyčnívám.
Černou nosím i proto, že prostě nechci být holka, kterých je tady mraky a jejichž styl už předem o většině z nich vypovídá, že nejsou bůhvíjak intelektuální. Nechci, aby si tohle o mě lidi říkali. Nechci být ovce, která se tupě řídí podle stáda.
Černá je můj závoj, říkám, že držím smutek za svět. Možná to teď zní divně a jako póza. . . Ale myslím to vážně. Proč smutek? Ne protože bych byla trpitel, který věčně štká nad zlem, ale protože mi vadí, jak lidi nepřemýšlí, nechtějí přemýšlet, všechno je jim zatěžko, jsou strašně pohodlní (neříkám, že já jsem poustevník bez elektřiny :-)). Vím, že to tak bylo vždycky a že se to asi nezmění.
Občas se sice stane, že si vezmu žlutý tričko, ale musím na to mít náladu. Nejde mi ani tak o černou barvu, jako spíš o inspiraci odívání 19. století - kdyby mi někdo dal růžový viktoriánský šaty, budu v nich chodit i do Alberta :-)
Můj styl je černá barva, morbidní napodobenina věku devatenáctého.
Ještě bych ráda dodala, že stahováky byste u mě nenašli, ne každý, kdo nosí černou, nosí ostnatý obojek. Nemám potřebu lidi strašit, jenom chci být tajemná víla s knihou v ruce.



Wave Gotik Treffen 2009 - moje fotky

3. června 2009 v 16:20 | La Duchesse
Děkuju, že moje fotky nekopírujete :-)

↑ Illuminate (respektive půl kapely)

↑ L´ame Immortelle na autogramiádě


Wave Gotik Treffen 2009 aneb jaké to tam bylo

3. června 2009 v 15:45 | La Duchesse
Hned pro začátek můžu říct, že jsem ještě nikde nezažila tak uvolněnou a pohodovu atmosféru jako na WGT v Lipsku. Nikdo na vás nekouká jak na blázna, když se oděni v černé producírejete městem, nikdo si na vás neukazuje, všichni jsou na stejné lodi.
Když se ráno probudíte a vylezete ven ze stanu, kolem vás chodí cyber gothi s kartáčkem a zubní pastou v ruce, vedle vás snídají batcaveři a kousek dál se baví death rockeři. Nikdo na nikoho nekouká jako na zvířáko v zoo, občas vás někdo pozdraví, aniž by vás znal nebo se s vámi do řeči. Když se chcete na koncertě dostat blíž k pódiu, ostatní vás beze všeho pustí, pokud mají kam uhnout a taky se kouří zásadně venku, nikoliv vevnitř. Kdo chce kouřit, sedne si ven a poslouchá hudbu před halou. Zkrátka na WGT gothi jezdí proto, aby byli mezi svýma, aby si užili tu nádhernou atmosféru; ne proto, aby pořádně zapařili a opili se do něma. To přece můžete udělat doma, ale tramvaj narvanou černooděnci tady potkáte dost těžko. Takový mám já pocit z Wave Gotik Treffen.


(Návštěvníkům neznalým pravidel: tyto fotografie jsou moje, takže si nepřeji, abyste je kopírovali. Děkuji za pochopení.)