Červen 2009

Co měl Michael Jackson v žaludku?

30. června 2009 v 10:19 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
Možná se vám to bude zdát trochu necitelné, ale musíte prostě vědět, v jakým stavu bylo Jacksonovo tělo a nezapomínejte, že já skutečně ctím památku mrtvých.
Stačí jediné slovo: ve strašném.
Před smrtí téměř nic nepozřel, v žaludku byly objeveny pouze zbytky léků. Na bocích, stehnech a ramenech měl stopy po jehlách - nejspíš od toho, jak si píchal injekce proti bolesti. Mimochodem právě jedna z nich způsobila jeho smrt. . .
Jakson nosil paruku, na hlavě měl pár vlasů, bylo to takové jemné chmýří. Nos se mu hroutil. Na kůži byly patrné stopy po plastickjých operacích.

Já osobně si myslím, že smrt pro něho musí být vysobozením. Musel neskutečně trpět, 3x denně bral léky, tišící bolest, jedl jednou denně - měl tedy nejspíš i anorexii.
Ať odpočívá v pokoji!



Milostné dopisy 19. století - I. část

26. června 2009 v 14:13 | La Duchesse |  Všední život
Rozhodla jsem se založit nový seriál na téma milostných dopisů z 19. století. Líbí se
mi, jak se tam milenci oslovují, ty dopisy jsou většinou dlouhé a mají i literární hodnotu. I když to možná bude tím, že jsou to dopisy spisovatelů.

Karel Hynek Mácha neznámé dívce
Období mezi 15. červencem a zářím, rok 1833

S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán. . . Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako ledochladná slza skropila rosa noční žžoucí ruku mou; - skloniv se k růži obdivuji krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez srdce se na mne ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá lásky plná, rozčilená prsa. . . Oplakával jsem sny ztracené; jen červánkové večerního nebe, jen stříbrotoká Vltava, jen tmavé stíny vlastenských hájů souhlasily se mnou, žal můj znajíce; lidé však mne vyvržencem nazývali. . . Takto se světem v rozepři, se zničeným srdcem, nepoznán od nikoho, samoten jsem žil v hluku světa, nemilován od žádného, a nic nemiluje jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem zahaluje. . . Tu Vy jste vzešla jako co denice žžoucí nad tmavými valy mořskými, a první záře prodrala se mou temnou, pustou, bezživotnou nocí. . . Nejblažší sny mladictví mého se vracely nazoět, s láskou vroucí objemul jsem opět nalezený ideál svého života. Ve Vás zočil jsem vidinu svou v tělesné skutečnosti. . . A nyní se opovažuji vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím zraky mé zahořují a co má ústa ostýchají se vyřknouti. . . že Vás miluji! tak vroucně miluji, jakž nikdo na světě ještě nemiloval! Neboť odvrácen od světa, jakož já jsem, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu!

Není to krásné? A ta četina - není nádherná?

Jak Bram Stoker vypadal

26. června 2009 v 13:55 | La Duchesse |  Bram Stoker

Pár základních údajů o Bramu Stokerovi

25. června 2009 v 16:54 | La Duchesse |  Bram Stoker
Nastal čas založit rubriku mému dalšímu milovanému autorovi ;-)
Než si nastuduju život tak, abych byla schopná o něm psát vlastní články, dávám sem prozatím životopis z této stránky.


Abraham "Bram" Stoker byl irský hororový spisovatel, jeho nejznámějším dílem je román Dracula.
Bram Stoker se narodil v Dublinském Clontarfu jako třetí ze sed
mi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do svých osmi let jej neidentifikovaná choroba držela na lůžku a bránila mu jak chodit, tak třeba i jen stát. Údajně mu matka v této době vyprávěla lidové příběhy a keltské mýty. Tato choroba a bezmoc byly traumatizující zkušeností znatelnou v jeho dílech - například jako dlouhotrvající spánek a vzkříšení z mrtvých v Drakulovi. Lékaři nepovažovali za zázrak jen jeho chorobu, ale také jeho uzdravení. Po něm začal žít normálním životem a dokonce se stal atletem a fotbalovou hvězdou na místní Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku na Trinity College. Byl prezidentem tamní filosofické společnosti a auditorem společnosti historické.

I přestože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, nakonec nastoupil na úřednické místo na Du
blinském hradě. Tato kariéra jej však nijak neuspokojovala a tak začal také pracovat jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem. V této době také napsal své první dílo: Duties of Clerks of Petty Sessions in Ireland: Collected Works of Bram Stoker, vydané však až v roce 1879. Publikoval své první povídky he Crystal Cup (1872), The Chain of Destiny (1875) a The Spectre of Doom (1880).

Spirituální fotografie Williama Mumlera

21. června 2009 v 11:32 | La Duchesse
Spirituální fotografie Williama Mumlera více než sto let vyvolávají všelijaké domněnky, ale zároveň i pochybnosti. Kdo chce věřit v duchy, věří, že na snímcích jsou skutečně duše zemřelých lidí; pravdou ovšem je, že tyto fotografie jsou padělané. V 19. století nebylo zas tak těžké pomocí dlouhé expozice, zamlžením negativu nebo pomocí živých figurantů vytvořit "duchařské" fotografie.





Veršovánka bez názvu

16. června 2009 v 18:45 | La Duchesse
Má jen čtyři verše, ale myslím, že vystihují všechno, na co jsem tehdy v noci myslela.

Že nesměju se?
To přece nevadí
Mnohdy lepší mrtvá je
Než ta, co úsměv zahraje


Poznámka: Dnes už se směju víc.

Hardy a víra

15. června 2009 v 20:09 | La Duchesse |  Thomas Hardy
Hardyho rodina se hlásila k anglikánské církvi, ale nebyli to nijak zvlášť zbožní anglikáni.
Thomas Hrady byl v pokřtěn v pěti letech a chodil na mše do kostela, kde se hudebně angažoval jeho otec a strýc. Přesto ale nechodil do tamní církevní školy, ale každý den šlapal do tři míle vzdálené školy pana Lasta.
Jako mladík se přátelil s Henrym R. Bastowem, studentem architektury, baptistou, který se právě připravoval ke křtu a způsobil, že mladý Hardy jednu dobu koketoval s myšlenkou k baptistické církvi konvertovat, ale nakonec zůstalo pouze u toho a ke konverzi nedošlo.
Bastow se pak odstěhoval do Austrálie a udržoval s Thomasem pouze písemný styk. Hardyho ale tato korespondence brzy začala unavovat a tak dopisování přerušil. V posledním dopise se tak rozloučil nejen s Henrym, ale také s baptistickou církví.

Hardyho hledání Boha ovlivnila jeho představa o životním údělu člověka. Zabýval se tradičním pojetím křesťanství a existencí Boha, ovšem s jistou ironií.
Hardyho duchovní život představovala směsice myšlenek agnosticismu a spiritismu.
Jednou, byv dotázán anglikánským knězem na otázku smíření hrůzou bolesti s dobrotivostí Boha, napsal:

Pan Hardy lituje, že je nemožné nalézt cestu, která by mohla smířit existenci takových ďáblů jako je doktor Grosart, jenž prosazuje názor všemohoucího božstva. Snad by se doktor Grosard spokojil s prozatímním výkladem v nedávno publikovaném Life of Darwin, pracemi doktora Spencera nebo snad s výkladem nějakých jiných pochybovačů.

Hardy tedy sice náležel k anglikánské církvi, ale "svého" Boha hledal celý život. Ostatně jako většina z nás. . .

(Volný překlad anglické Wikipedie)

Život v devatenáctém století - kupecké řemeslo

13. června 2009 v 15:03 | La Duchesse |  Všední život
Pokud jste žili v domnění, že 19. století bylo spravedlivé a poctivé, mýlíte se. Dnes se podíváme na to, jak to bylo s řemeslem kupeckým, kterak se šidilo.

Cituji z knihy Ignáta Herrmana - U snědeného krámu:

Martinovi (učeň) třásly se ruce, ale vážil, vážil, až bylo na jedné misce tolik cukru jako na druhé závaží a jazýček rovně, ukazuje poctivou váhu.
"Tak ne, balíku," vzkřikl pan Rorejs (kupec), "neviděls, jak vážím já?"
A nyní okázal Martinovi zcela pomalu a srozumitelně, jak se musí v krámě vážit, aby se neprovážilo. Vida, takhle zhurta hodit do misky trochu zboží, pak pomalu přidávat a pak zase zhurta dva tři kousky - delším cvičením pozná se, kolik as - a pak náhle ťuknout dlaní do jazýčku, aby přepadl na druhé straně z "glejchu", z rovnováhy, a honem se praští vahami na pult. Kupující myslí, že má vývažek, nádavek, ale nemá ho. To se mu jenom zdá, vpravdě však dostal lot, o půl druhého méně. Ale musí se tak dělat, to je kupecké vážení. Ovšem se neuškubne při každém zboží stejně mnoho. Při lacinějším více, při dražším méně.

(. . .)

Později seznal (Martin) jiný ještě způsob vážení. Ze třiceti loktů kávy naplnilo se dvaatřicet kornoutů lotových, z centu soli navážilo se sto a šedesát liberních balíčků.
Pak docházelo na zboží mleté a tlučené. Martin zpozoroval opravdu, že bývá v takovém krámě kupeckém trochu zlodějství, ale nekradou vždy jen učňové a mládenci, někdy dávají pěkný příklad páni principálové.
V krámě byl zvláštní šuplík, do něhož se ukládaly všecky zbytky od chleba od oběda a večeře, každý kousíček žemličky od snídaně. Martin se neptal, k čemu, dověděl se všeho dosti brzy. Došel tlučený pepř, tlučený květ a zázvor, skořice atd. Musilo se tlouci znova. Zásoba starého, vyschlého chleba a housek pečlivě se vybrala ze šuplíku, nestačilo - li, poslal pan Rorejs k pekaři pro tvrdé housky a nejtvrdší chléb a pak se dalo všechno dalo řádně vysušiti do kuchyně, do trouby krbu. Hle, jak prostá věc a jak se činí zboží lidem záživnější a zdravější!
Vysušený chléb se přidal k pepři a tloukl se zároveň, housky se vmíchaly do květu a do zázvoru. Ke skořici bylo přidáno chleba bělejšího. "Mletá" káva mlela se vlastně také ve hmoždíři palicí, a do té se drobila zase sušená cikorie a kde jaké smetí po kávě zůstalo. Ano do papriky přidávala se časem tlučená cihla (!), a do šafránu, nejdražšího toho koření, míchal pan Rorejs vlastnoručně a opatrně bezcenný, bezchutný a bezvoný květ zcela jiné rostliny, květ saflorový, šafránu navlas podobný.

Tak co tomu říkáte? :-)