Leden 2009

Muž z Tollundu

30. ledna 2009 v 13:44 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
8. května 1950 bylo nalezeno tělo v močálu v údolí Bjaeldskov. Tělo skvěle zachované bylo opatrně vyzdvihnuto spolu s blokem rašeliny; jednalo se o takovou váhu, že jeden z dělníků zkolaboval a zemřel na srdční záchvat. Celý blok rašeliny byl odeslán do Národnáho muzea v Kodani, kde byl podroben analýze. Močál, kde bylo tělo nalezeno, se nazývá Tollund, proto tento nález vešel ve známost jako Muž z Tollundu.
Muž z Tollundu zemřel oběšením. Spletený kožený provaz byl stále ještě omotán kolem jeho krku, takže příčina smrti byla jasná nade vší pochybnost. Na hlavě měl zašpičatělou koženou čapku, přivázanou pod krkem řemínkem, a kolem pasu kožený opasek.
Jinak byl nahý. Ležel ve zkroucené poloze s děsivě poklidným výrazem ve tváři. Muž z Tollundu byl stár asi 40 až 50 let.
Analýza obsahu jeho žaludku prokázala, že jeho posledním jídlem byla kaše z ječmene, pšenice a lnu, smíchaná s větším množstvím chaluh.



↑ Rekonstrukce tváře Muže z Tollundu

Fuks versus zrcadla

27. ledna 2009 v 13:50 | La Duchesse |  Ladislav Fuks

Fascinace zrcadly se ve Fuksových knihách objevuje hojně, nejpatrnější je snad v knize Vévodkyně a kuchařka, kde si hlavní hrdinka knihy - vévodkyně Sophia La Talliere D´Haygueres - po večerech čte dílo Demetria Facia, které popisuje vlastnosti a péči o zrcadla, aby pak ve svém hotelu mohla zrcadlovou místnost.
Tato fascinace zrcadly má kořeny v době dětských let. Malého Ladislava teh
dy tatínek brával na Petřín, kde kromě rozhedny bylo ještě zrcadlové bludiště. Fukse fascinovalo to, že zrcadlo odráží všechno v jeho věrné podobě.

Jiří Tušl v komentáři Fuksovy autobiografie popisuje, co se dělo, bylo- li nějaké zrcadlo v místnosti, kde se konala nějaká beseda:

"Když jsme se na cestách za čtenáři nebo při jiné příležitosti ocitli v místnosti, kde viselo nějaké zrcadlo, věděl jsem bezpečně, že se Fuks bude snažit posadit přímo proti němu. Byly to někdy až úporné přemisťovací manévry, já jsem se skvěle bavil, ale nezasvěcené přítomné uváděly přinejmenším v údiv. Pokud se mu podařilo sednout si tam, kam chtěl - tedy proti zrcadlu - byl viditelně spokojen a každou chvíli se do něj dlouze zadíval. Zpočátku jsem se domníval, že v něm pozoruje sám sebe, a to stejně zálibně, jako si dovedl prohlížet svůj přerostlý, dlouhý nehet na malíčku levé ruky, pěstěný po zvyku čínských mandarínů. Až po čase jsem přišel na to, že to tak není, že ho prostě zajímá, co a jak plocha zrcadla obráží; stále znovu a znovu ho vzrušoval vjem skutečnosti v protikladu s jejím zrcadlením."

Dívka z Windeby

21. ledna 2009 v 15:34 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
V květnu 1952 si dělníci pracující na rašeliništi poblíž Windeby povšimli na svém pásovém dopravníku částí lidské ruky. Zjistilo se, že patří zachovalému tělu, pohřbenému v močálu v místě, kde se těžila rašelina.
Byla přivolána policie, brzy však vyšlo najevo, že se nejedná o oběť nedávné vraždy, ale o tělo značného stáří. Policii vystřídali archeologové, kteří prozkoumalinaleziště rašeliny poněkud podrobněji.
Archeologický výzkum odhalil, že v tomto místě bylo pohřbeno ne jedno, ale hned dvě těla z prehistorického období, ležicí asi 5 metrů od sebe. Jedno patřilo staršímu muži, druhé mladé dívce.
Z muže zůstala jenom slisovaná kůže, dívka ležela na zádech s nataženou jednou rukou.
Dívka byla nahá, měla na sobě pouze kožený límec a pruh látky přes oči. Dělníci a archeologové našli Muže z Windeby a Dívku z Windeby, dvě z mnoha "těl z močálů", jež se nacházejí v celé severní Evropě.

Dívka z Windeby byla pravděpodobně jedna z pradávných rituálních obětí. Po oholení levé půlky hlavy byla zavedena se zavázanýma očima do močálu a utopena, pravděpodobně ve velmi mělké vodě. Na její tělo byl ponořen velký kámen a několik větví, aby se nemohla vynořit.


Fascinující. . . .

Edgar Allan Poe má narozeniny!

19. ledna 2009 v 14:36 | La Duchesse |  Edgar Allan Poe
Pravda, sice je už téměř dvě století po smrti, ale to mi nemůže zabránit, abych z toho měla radost.
I když uznávám, že je to poněkud šílený.

Moje fascinace a neutuchající obdiv k tomuto spisovateli vedla k tomu, že jsem se rozhodla umístit na školní nástěnku leták s upozorněním, že náš drahý zesnulý se právě "dožívá" dvou set let.
Leták měl dvě části; na jedné bylo napsáno, o co se jedná, v druhé části byl stručný životopis.
Když jsem odcházela domů, životopis chyběl.
Teď jenom doufám, že to nebylo znamení odboje, ale znamení toho, že Poe skutečně někoho zajímá :-)

Edgar a Virginie

18. ledna 2009 v 12:40 | La Duchesse |  Edgar Allan Poe
Virginie Eliza Clemm se narodila 22. srpna 1822.
Byla pojmenována na památku své starší sestry jako maličká před pouhými deseti dny.

Její otec byl obchodníkem v Baltimore. Virginiinu matku Marii Poe si vzal v červenci 1817 poté, co mu zemřela jeho první žena - Mariina sestřenice Harriet.
Clemm měl pět dětí z předchozího manželství a další tři pak s Marií.
Edgar Allan Poe se s Virginií poprvé setkal v srpnu 1829 -
čtyři měsíce po odchodu z armády. Tehdy měla Virginie sedm let.
V roce 1835 slyšel vykládat bratranec Neilsona Poe o tom, že Edgar uvažuje o sňatku s Virginií.
Neilson rodině nabídl, že Virginii poučí o tom, co by ji čekalo, kdyby si Edgara Poea vzala za manžela a pokusí se sňatku v tak mladém věku zabránit, přestože navrhoval, že by se sňatek mohl později uskutečnit.
Edgar nazval Neilsona zahořklým protivníkem a vysvětlil bratrancovo počínání jako pokus zrušit jeho styky s Virginií.

29. srpna 1835 Edgar napsal Marii dojímavý dopis, ve které prohlašoval, že je "i když píše, přes slzy nevidí", prosil o svolení k sňatku a nabízel, že bude finančně podporovat Marii, Virginii a Henryho, když se všichni přestěhují do Richmondu.
Svatba se konala v Richmondu 16. května 1836. Poeovi bylo 27 a Virginii 13 let (její věk ale uváděli jako 21 let). Pár poté odjel na krátkou svatební cestu do Petersburgu ve Virginii.
Přátelé Edgara Allan Poea tvrdí, že pár první dva roky manželství spoelčné lože nesdílel, ale když Virginie dosáhla šestnácti let, žili jako každý jiný manželský pár až do doby, kdy Virginie onemocněla.
Virginie a Edgar byli šťastní.

Poe jednou napsal příteli: "V životě jsem neviděl nic tak krásného jako je moje malá ženuška."
Virginii zbožňoval.
Často sedávala u něj, když psal, udržovala pořádek mezi jeho pery, skládala a nadepisovala jeho rukopisy. K Valentýnu 1846 mu dokonce složila báseň.
Zlé jazyky tvrdí, že Virginiina valentýnská báseň byla reakcí na tehdejší Edgarův flirt s Frances Sargent Osgood, vdanou čtyřiatřicetiletou básnířkou.

Uprostřed ledna 1842 se u Virginie začaly objevovat příznaky tuberkulózy. Když hrála na piáno a zpívala u toho, začala najednou kašlat krev. Virginiin stav se zhoršoval čím dál víc a Edgar začal upadat do hluboké deprese.
V roce 1847 tuberkulóze podlehla. Před tím ale ještě stačila Edgarovi slíbit, že se vrátí jako je strážný anděl a naléhala na matku, aby "Eddyho" neopouštěla. Maria svému slibu dostála a zůstala s Edgarem až do jeho smrti v roce 1849.

Poeův rodokmen

15. ledna 2009 v 18:39 | La Duchesse |  Edgar Allan Poe

Jak je ten svět podivný...

15. ledna 2009 v 18:33 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Abych pravdu řekla, nechápu ho a celý to divadýlko mi připadá směšný.
K čemu nám je, že o sobě píšeme knihy, točíme o sobě filmy a učíme se vlastní dějiny?
K čemu to je? Vede to k tomu, abychom si vydělali peníze, který jsme si sami vymysleli a pak je mohli utratit. Neříkám, že peníze jsou špatné a hříšné (i když v jistém smyslu hříšnými opravdu jsou), ale připadá mi to prostě směšný. K čemu to všechno je, když stejně všichni umřeme? Proč vlastně žijeme?!
Celá ta divná lidská existence se nachází na jakýmsi šutru kdesi ve vesmíru, o kterým ani netušíme, kde se vzal a tvrdíme, že je nekonečný.
Neříkám, že mě nikdo nemá rád a že se chci zabít. Ale stále jsem nenašla smysl života, chtěla bych mít něco, pro co budu žít.
Doma mě uklidňují, že jsem toho spoustu dokázala; ale co? Co jsem dokázala? Vůbec nic.
Bojím se, že svůj život promarním úplnýma hloupostma, že ho jenom odžiju a pak umřu.
A co se stane, až umřu? Kam se dostanu? Co když se se svýma blízkýma nesetkám?
Co když už po životě nic není?
Vím, že klást si tyto otázky nemá žádný smysl, protože dokud budu živá, stejně mi na někdo neodpoví.
Potřebovala jsem to ze sebe vysypat. Nemusíte si to číst.
Trochu se mi ulevilo.

Lovecraftovo mládí

13. ledna 2009 v 16:37 | La Duchesse |  Howard Phillips Lovecraft

Lovecraft se narodil 20. srpna 1890 v 9 hodin ráno v domě číslo 194 v Angell Street na Rhode Islandu. Dům už ale nestojí, v roce 1961 byl stržen.
Byl jediným dítětem Winfielda Scotta Lovecrafta (což byl obchodník se šperky a drahými kovy) a Sarah Susan Phillips Lovecraft, jejíž kořeny se dají vystopovat až do roku1630.
Lovecraftovi rodiče se vzali na tehdejší poměry celkem pozdě, v době sňatku ji
m bylo kolem třicítky.
V roce 1893, když byly malému Howarodvi tři roky, otcovy psychické problémy během obchodní cesty narostly do takových rozměrů, že bylo nutné jej převézt zpátky domů - do Providence a umístit jej do Butler Hospital, kde také roku 1898 zemřel.
Ani Howardovo zdraví ale nikdy nebylo úplně dobré; téměř určitě měla na jeho zdraví vliv i matčina "preventivní medicína" - arseniková tinktura.
Po otcově hospitalizaci, si Howarda vzaly do péče dvě tety - Lillian Delora Phillips a Annie Emeline Phillips, a jeho dědeček Whipple Van Buren Phillips.
Všichni společně bydleli ve velkém rodinném domě. Howard byl zázračným dítětem - básně recitoval už ve dvou letech a básně psal už jako šestiletý.
Dědeček Howarda v četbě podporoval a pořizoval mu různé knihy - třeba dětskou Illiadu a Odysseu.
Také podněcoval chlapcův zájem o nadpřirozeno, vyprávěl mu svoje vlastní strašidelné historky, z čehož maminka moc nadšená nebyla.

Malý Howard býval často nemocný, několik chorob byly určitě psychosomatického původu, ačkoliv se mělo za to, že jsou nemoci jako každá jiná.
Objevují se i spekulace, že mohlo jít o syfilidu, kterou otec nakazil Howar
dovu matku, když byla těhotná.
Kvůli častým nemocím a neukázěnosti chodil do školy jenom do osmi let, pak bylo studium přerušeno.
Hioward během tohoto období vášnivě četl. Učarovala mu chemie a astronomie. Počátkem roku 1899 vytvořil několik vlastních hektografických spisů. Oo pět let později se vrátil do školy na Hope Street.

Dědečkova smrt (1904) Howarda těžce zasáhla. Špatné dědečkovo
hospodaření se jměním přivedlo rodinu do tíživé finanční situace; byli nuceni se přestěhovat do menšího bytu v Angell Street 598 (600).
Howard natolik špatně nesl, že musel opustit svůj domov - místo, kde se narodil, že nějaký čas přemýšlel o sebevraždě.

V roce 1908, rok před maturitou, prohlašoval, že trpí; později to označil za nervové zhroucení a už nikdy nezískal vysokoškolský diplom.
Hlavní příčinou nervového zhroucení prý byla obtížnost matematiky, kterou potřebaoval k tomu, aby se mohl stát astronomem.
Za to, že nedokázal dokončit studium (chtěl dostudpvat na Brown University), se styděl a trápil
do konce života.

Článek jsem přeložila z anglické Wikipedie. Ocenila bych, kdybyste mi před okopírováním dali vědět, co se chystáte udělat :-) Děkuji.

Incké děti z And

7. ledna 2009 v 11:01 | La Duchesse |  Nebožky a nebožtíci
e až neuvěřitelné, že si člověk může zachovat podobu i přes to, že je víc než 500 let po smrti.
A to je právě případ inckých dětí nalezených na vrcholu sopky Llullaillaco v Andách.
Poslední expedice na vrchol sopky Llullaillaco trvala pouhých 23 dní, protože velká nadmořská výška (6723 metrů nad mořem) delší zdržení neumožňo
vala. Přesto se podařilo objevit tři zmrzlé, ale neuvěřitelně zachovalé děti, které tu zahynuly před pěti sty lety.

Zmrzlé mumie na sobě ještě měly oblečení. Pomocí počítačové to
mografie se zjistilo, že v žilách je zmrzlá krev, buňky nepoškozené a tkáně jsou stále měkké. Plíce byly stále ještě plné vzduchu.

Rentgenové snímky zubů a kostí umožnily vědcům stanovit v
ěk každé mumie v okamžiku smrti. Malá dívka zasažená bleskem zemřela ve věku zhruba šesti let, chlapci bylo přibližně sedm let a starší dívce asi patnáct let.

Co se na vrcholku sopky stalo?
Zprávy o víře Inků dokládají, že lidská oběť byla vzácný a mimořádně posvátný rituál, vyhrazený pro ty nejpochmurnější příležitosti. Pro éoběti se vybíraly ty nejkrásnější a neviné děti a dívky. Je velmi pravděpodobné, že pro rodinu nebo vesnici bylo velikou ctí mít dítě, jež bylo pro obětování vybráno. Ty pak putovaly do Cuzka, kde se účastnily různých rituálů a podstoupily obřadné pomazání. Mohly si na sebe vzít oblečení a ozdoby, jež byly běžně vyhrazené jenom incké elitě, a pohybovat se ve vznešené společnosti.
Na vrcholky vysokých hor se dostaly v procesí, jehož součástí bylo hodování, hudba a četné rituály.
Na hoře pak rituály vyvrcholily zabitím nebo oběti byly ponechány zemřít. Lidským obětem bylo pravděpodobně řadu hodin, možná i dní před smrtí podáváno velké množství koky a možná i různých narkotik.
Archeologické informace a předměty nalezené se zmrzlými mumiemi myšlenku obětování potvrzují.
Děti na sobě měly oblečení z vlny lamy alpaky, jedna uz dívek měla čelenku z per. Uvnitř hrobek, na obětní plošině i kolem ní bylo nalezeno mnpžsztví vzácných ovbětních předmětů, například lastuorvý náhrdelník, vbybrané incké látky a velká souprava figurek lam. Byly zde i nádoby s obětními součásatmi potravy.

Ani jedna z mrtvol nenesla stopy žá
dného zranění, pouze jedna dívka byla zasažená bleskem, takže je pravděpodobné, že děti umrzly.


Lepší obrázek jsem nenašla, ale myslím, že i tento ukáže, že děti vypadají téměř jako živé, jenom jsou krapet vysušené. Podle mě je to naprosto fascinující.

Při psaní tohoto článku jsem vycházela z knihy Vepsáno do kostí. Doporučuju, je to zajímavá knížka :-)

Fuksovo dětství v bodech

1. ledna 2009 v 16:00 | La Duchesse |  Ladislav Fuks
  • Ladislav Fuks se narodil v Praze 2:
"Naproti naší ulici jsou Vrchlické sady, nad nimi je Wilsonovo nádarží. Do Vrchlického sadů mě matka každodenně vodívala, projížděl jsem se na tříkolce, bývala tam alej, u ní rozkošné jezírko, do něhož stékala voda ze skalky, a na jezírku dvě labutě. Vpravo směřovaly Vrchlického sady k Václavskému náměstí, vlevo k Bolzanově ulici. Tam bylo dětské hřiště s kioskem, kde se prodávala lízátka a preclíky, tam jsme si hrávali na slepou bábu, hrávali jsme peška, zaltou bránu, skákali jsme přes švihadélka, která se dala půjčit u paní pověřené hlídáním hřiště. Tohle všechno už dávno není, i ulice se jmenuje Opletalova, a hlavní vstup na nádarží, už dlouho nazývané Hlavní, je také jinde . . . " vzpomíná na svoje dětství Ladilsav Fuks v pamětech.
  • Fuksovu pozdější tvorbu ovlivnila perzekuce židovských spolužáků, kamarádů. Když začínala II. světová válka, bylo mu tehdy šestnáct let. Jako dítě i dospívající rád chodil nahlížet do Jeruzalémské synagogy. Židovská tematika tedy celkem pochopitelně patřila k jeho oblíbeným.
  • Píše se rok 1929 a Fuksovi se stěhují na Žižkov, do tehdejhší nové výstavby. Tam také chodil do obecné školy na Pražačce. Po absolvování přešel na klasické gymnázium. To mu bylo 11 let, vydrřel tam do kvarty. Pak pokračoval na reálném gymnáziu, kde také zažil vpád hitlerovské armády. A právě v tomto období přišel o svoje židovské spolužáky. Vrátil se jen jeden.
  • Možná netušíte, že povídka Růžové logaritmy vychází ze skutečnosti:
"Naše třída na gymnáziu v Truhlářské ulici vynikala tím, že byla dost tupá na matematiku. Nebýt pana profesora Zatřepálka, snad bychom ani nemohli v roce 1942 maturovat. Popsal jsem to v povídce Růžové logaritmy. Tyhle logaritmy, siny, kosiny a odmocniny jsou pro mne španělskou vesnicí dodnes. Ostatně matematika vůbec. Za našich časů existovaly Valouchovy matematické tabulky, v knihovnách našich otců a dědčků jsou dodnes. To není čtení na dobrou noc, ale jen to dílo trvalé. Nikdy jsem se v nich nevyznal, ač to bylo po mně žádáno. Později mě pár přátel instruovalo, jak mám zacházet s tzv. logaritmickým pravítkem. "To je staršně jednoduché," říkali a ukazovali: "tady si posuneš tohle takhle a máš úhly, odmocniny a ještě to další." Marná snaha . . . "

  • V roce 1942 Fuks maturuje a otvírá se mu plně svět dospělých. Studuje filozofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku. Ale to už je jiná kapitola . . .