Rozhodla jsem se dát sem jednu svoji povídku. Budu proto ráda, kdy ž mi napíšete, jaké mínění o ní máte. A prosím všechny, nekopírovat!
Přízrak
Na chodníku leželo bezvládné staré tělo. Ruce mělo rozhozené kolem sebe, nohy podivně skrčené a otevřená ústa. Ústa strnulá jakoby v nedokončeném výkřiku překvapení.
Oči onoho přízraku vytřeštěně zíraly kamsi do neznáma.
Měl na sobě tmavě zelený špinavý, odrbaný kabát, pod ním černé flekaté tričko, nohy bosé a žalostně ušlapané, zjizvené a kolem se linul pach pouličního života.
Slunce vycházelo z mlhy, objímalo svět zlatavýma rukama.
Dlažební kostky příjemně chladily, ještě se nerozehřály, byly trochu mokré, protože v noci pršelo. Všude se vznášela syrová vůně studeného podzimního rána. Rozmáčené listí se lepilo na patníky.
Muž pozoroval tu pošmournou podívanou a ani se nehnul.
Na ulici se začali trousit první lidé. S ospalými nepřítomnými pohledy sledovali špičky vlastních bot a pomalu se šourali za svým cílem.
Procházeli kolem nehybného starce v ošumělém kabátě, někteří nakrčili nos, když ucítili zápach mrtvoly, ale nikdo se ani neotočil. Proplouvali kolem jako lodě bloudící v mlze. Noha minula nohu.
Slunce se vykulilo nad střechy domů. Pobledlé návštěvníky ranního představení vystřídaly rychlé nohy, hluk, spěch a tiché nášlapy přehlušil klapot podpatků. Blonďatá stvoření s nepřirozeně červenými rty se míhala širokou ulicí a zkaměnělého člověka si ani nevšimla, občas nadšeně vypískla před výlohou obchodu a pak zase uháněla dál na svých čapích nohou.
Muži s lahví piva v ruce před sebe položili klobouk, polkli poslední kapku a vytáhli harmoniku. Špinavé hnědé prsty začaly poskakovat po klávesách, rozcuchané vlasy povívaly v rytmu veselé odrhovačky. Mince cinkly a zmizely v kloboucích.
Ulice teď hýřila všemi barvami. Byla jako duha.
Na chodníku zacapaly dětské nožky. Malý klouček přiskočil k mrtvému tělu.
"Tady někdo leží!"
A poplácal starce po rameni, jakoby ho chtěl probudit.
"Nech toho pána být, prosímtě", řekla mu matka. Byla to mladá a hezká žena, v ruce držela tašku s nákupem a netrpělivě přešlapovala na místě. Chtěla jít dál a nechtěla se zdržovat věcmi, které nebyly v plánu.
"Ale on se nehýbe, mami!"
Žena položila tašku na zem, dala si ruce v bok:
"Pojď! Já nemám čas tady stát a dívat se na nějakýho ožralu. Pojď sem!"
Kluk se zastavil a vzdorovitě pohlédl matce do očí. Nechtěl jít dál. Ten člověk se přece nehýbe. Co když je mrtvý?
"Ale co když je mrtvej, mami?"
"Ale co by umíral, proboha. Je opilej, to je všechno."
Hoch se tvářil nedůvěřivě a vůbec nevypadal, že by měl v úmyslu vyhovět matčině přání a pokračovat v cestě.
"Pojď, musíme jít."
Chlapec u starce ještě chvíli stál, ještě se mu zblízka podíval do tváře a odtáhl se. Pak utíkal za mámou.
Starcova duše si bolestně povzdechla a prolétla ulicí. Zvířila listí na chodníku. Zahozené reklamní letáky se líně převalily na druhou stranu. Lidé si přidrželi klobouky a čepice a pokračovali v cestě.
Dneska nepříjemně fouká. Nemám rád podzim. Jenom prší a je zima, mysleli si. A zamračili se a pokračovali v cestě.
K večeru se chodník začal prázdnit. Klapot podpatků ustal, harmonika naposledy vydechla a zmizela v podpaží mírně opilého žebráka. Ulici pokryla šeď.
Muž jako vosková figurína byl na stejném místě jako ráno. Nikdo s ním nepohnul.
Musim říc, že je to naprosto dokonalý!!! takovouhle povídku jsem ještě nečetla!! spousta takovýchto povídek, co jsou na internetu, si sou velmi podobné, avšak tahle je jiná!!! Vše jsem to úplně viděla odehrávat se mi přímo před očima!!! Slyšela ty zvuky, cítila... Je to fakt DOST DOBRÝ!!!