Prosinec 2008

Báseň, protínající celé pokolení lidstva

26. prosince 2008 v 15:21 | La Duchesse
Nepsala jsem ji já.
Je výtvorem někoho, kdo už si může, přímo musí říkat básník - J. H. Krchovský.

Chčiju klidně dolů z oken
- jsem přec pánem svýho domu!
přesto skrytě šilhám okem
copak dole říkaj tomu

Nic neříkaj, nic nevidí
jenom sedí v podřepu
klopí oči, snad se stydí
že mi serou do sklepů

Není to nadčasová báseň?
Připadá mi, že se táhne s lidmi, patří k nim a vždycky bude.

A přitom jsem ho objevila náhodou. Pravda, věděla jsem o něm, ale měla jsem oči jenom pro Baudelaira.
Pak jsem si jednou prohlížela regál s básněmi, nic mě tam nijak nezajímalo. Až pak jsem si všimla vystavené knihy s černým přebalem, s fotografií jakéhosi muže.
Tak jsem si ji vytáhla a prolistovala ji.

Teď ji mám doma a čtu si z ní před spaním.
Pak se podívám na těch několik "mrtvol", co mi visí nad postelí (každý máme nějakou úchylku :-)) a zavřu oči.

Sopor Aeternus & The Ensemble Of Shadows

26. prosince 2008 v 14:57 | La Duchesse
Správně by tu teď měl být text, ale když jsem tohle slyšela, zamilovala jsem si to, proto si budete muset na něco dalšího chvilku počkat.
Tohle je totiž tak geniální . . . Že si to prostě musíte poslechnout :-)
Barvitá krásná hudba.
Darkwave s prvky gothic rock a funerálními podkresy. Za upozornění na chybu (již opravenou) děkuju Psicho666 :-)


Beautiful Thorn


↑ Dead Souls


↑ In der Palästra

Goethes Erben

22. prosince 2008 v 13:41 | La Duchesse
V poslední době má oblíbená kapela. Neznám sice jiný písničky, než ty, co jsou na Myspace, ale to je jedno.
Jsou úžasní.
Darkwave.


Himmelgrau. Tuhle zbožňuju.


Das Ende


Ich Möcht Nicht Länger (možná se pletu, ale mám dojem, že tam někdo omylem hodil fotku Lacrimosy)

Moje povídka - Přízrak

19. prosince 2008 v 10:31 | La Duchesse
Rozhodla jsem se dát sem jednu svoji povídku. Budu proto ráda, kdy ž mi napíšete, jaké mínění o ní máte. A prosím všechny, nekopírovat!
Přízrak

Na chodníku leželo bezvládné staré tělo. Ruce mělo rozhozené kolem sebe, nohy podivně skrčené a otevřená ústa. Ústa strnulá jakoby v nedokončeném výkřiku překvapení.
Oči onoho přízraku vytřeštěně zíraly kamsi do neznáma.
Měl na sobě tmavě zelený špinavý, odrbaný kabát, pod ním černé flekaté tričko, nohy bosé a žalostně ušlapané, zjizvené a kolem se linul pach pouličního života.
Slunce vycházelo z mlhy, objímalo svět zlatavýma rukama.
Dlažební kostky příjemně chladily, ještě se nerozehřály, byly trochu mokré, protože v noci pršelo. Všude se vznášela syrová vůně studeného podzimního rána. Rozmáčené listí se lepilo na patníky.
Muž pozoroval tu pošmournou podívanou a ani se nehnul.


O životě H. P. Lovecrafta

15. prosince 2008 v 14:57 | Nebožka |  Howard Phillips Lovecraft
Howard Phillips Lovecraft se narodil 20. srpna 1890 v americkém Rhode Island. Jeho rodiče pocházeli ze starých britských koloniálních rodů; otec Winfield Scott i matka Sarah Susan byli psychicky labilní a oba dva zemřeli v blázinci.

Když bylo Howardovi osm let, stal se polovičním sirotkem a jeho matka, (mimochodem přesvědčená o tom, že její syn je ošklivý, a tak sobě neměl Lovecraft valné mínění) o něj úzkostlivě dbala. O třináct let později zemřela, takže Howardovu rodinu pak tvořily tety. Počítaly s tím, že se z jejich synovce stane gentleman, který nikdy nebude pracovat rukama a bohatství mu tak nějak bude samo růst na účtě, a tak jej ani nenutily hledat si práci. Lovecraft tak žil z dědictví, jež se samozřejmě tenčilo a tenčilo, a tak musel svoje koníčky - astrologii a literární tvorbu - brát vážněji. Když už byla finanční situace neúnosná, stal se novinářem na volné noze a také přepisoval různé časopisové povídky. Honoráře z něj však boháče rozhodně neudělaly.

S ženami se téměř nestýkal, a tak není divu, že když se seznámil s rozvedenou Soniou Haft Greene, byla to ona, kdo jej přiměl k sňatku.
Za zmínku stojí fakt, že Sonia byla Židovka - a Lovecraft xenofobní rasista prosazující árijskou nadřazenost. Manželé se přestěhovali do New Yorku, který však Lovecraft brzy opustil a vrátil se zpátky do Providence na Rhode Island. Když Sonia - modistka přišla o svůj obchod a chtěla jej zřídit náhradou v Providence, Lovecraftovic tety a koneckonců i manžel se bouřili. Právě na tom, že Lovecraftův způsob života se podobal tomu aristokratickému a ona byla zase rozená obchodnice, manželství ztroskotalo. Pan a paní Lovecraftovi se ale rozešli v dobrém a žádné dramatické okolnosti se nekonaly. Spekulace o tom, že snad Lovecraft byl homosexuál, Sonia trpělivě vyvracela.
Howard Phillips Lovecraft se nadále věnoval psaní, třebaže napsal jen několik desítek povídek, stvořil mýtus Cthulhu a fikci Necronomicon. De facto se stal předchůdcem science fiction, s níž umně kombinoval prvky hororu.

15. března 1937 podlehl rakovině a Brightově nemoci, na níž mu pravděpodobně zadělala i maminčina medicína z dětství - lžička arseniku den co den.

Galadriel

11. prosince 2008 v 14:36 | La Duchesse

I přestože Galadriel patří do Pána prstenůl, v tomto případě to není tak úplně pravda.
Galadriel je mimo to i skvělá kapela, laděná do symfo - black (podle mě, ale nepokládám se za hudebního znalce, takže mě klidně opravte, budete - li mít, že nemám pravdu :-))
Nuže, tady je máte!


↑ Moje oblíbená - Thorns


From ashes and dust. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že ta holka pěje na playback . . .


The Forest Lullaby

Anneliese Michel - posedlá ďáblem?

8. prosince 2008 v 15:23 | La Duchesse

Anneliese Michel byla jednou ze čtyř dcer manželů Michelových,
velmi zbožných lidí. I když byla Anneliese od dětství drobná a od dětství náchylná k nemocem, "jinak byla celkem normální", vzpomínají její spolužačky. Prý "uměla být veselá a ostatními blbnout a vtipkovat".

Cosi nenormálního se ale začalo dít před šestnáctými narozeninami, na podzim roku 1968.
Podle svědectví jedné z Anneliesiných spolužaček, se prý nemohla po hrůzyplné noci hýbat. Cítila se stažená nějakou obrovskou sílou, která jí nedovolila dýchat. Marná snaha volání o pomoc, promočená postel, starch . . .
Téměř o rok později se situace opakuje. Návštěva u lékaře a podrobná neuroligická vyšetření ale nic neodhalily. Přesto dívku poslali do sanatoria. Kamarádky pak zpozorovaly, že tam její modré oči zřčernaly, změnily se jí ruce a zachvacovaly ji podivné křeče. I když ztratila jeden školní rok, schopná a pracovitá dívka odmaturovala a připravovala sena studium na vysoké škole.
Jako mladá studentka si matce stěžuje: "Něco v mém pokoji šramotí."
Matka ji poslala na ušní vyšetření, ale žádné známky poškození sluchu se nenašly.

Skutečný problém se ale objevil, když i ostatní v domě začali slyšet ťukání někde pod podlahou, ve stropě nebo ve skříni. Když se vyděšení šli modlit k sošce Panny Marie, Anneliesina tvář se zkřivila a z jejích oči sršela nenávist. Rodinná modlitba, čšastá eucharistie a večerní růženec přinášely stáoe menší úlevbu dívce, která se duchivně i tělesně cítila den ze dne hůř a stěžovala si na obtěžující jevy.

Návštěvy u lékaře a různá vyšetření se násobí. Na usilovné prosby rodičů i otce Arnolda (Anneliesina duchovního důvěrníka a budoucího exorcistu) se u nich doma objevují i znalci z duchovní oblasti, odborníci na posedlost.
Jeden z nich si poznamenal:
"Anneliese byla milá dívka a pocházela z hluboce nábožensky založeného domu. Stěžovala si: Cítím, že nemám vlastní já. Pak řekla, že čas od času vidí ďábelské obličeje, které nebyla schopna blíže popsat. Později hrubě odhazovala posvěcené předměty. V místnostechnokolo sebe šířila zápach spáleniny a hnoje."


Současně studovala, byla veselá a dokonce i zamilovaná. Chodila s petrem, který ji miloval a vlastně až do její smrti neopustil. Prý ho neodradilo ani to, když se na něj nenávistně dívala a řičela jako zvíře. Anneliese si myslela, že kvůli jejím osobním problémům nenmá jejich vztah velkou šanci.

Jak plynul čas, Anneliesino chování bylo stále obludnější. Skákala po zdech, pila z podlahy svoji moč, škrábala a kousala stěny a přitom si vyrážela zuby, nahá se válela ve štěrku. Měla neuvěřitelnou fyzickou sílu, když ji chtěla sestra chytit, mrštila s ním o zem. Těmř nespala a když ulehla, vypadala jako mrtvá. Kvůli napěti krčních svalů nemohla pít ani dýchat. A pak se nýhle uklidnila, několik hodin se modila, učila se, hrála na klavír . . .

Manžele Michelovi ve své bezradnosti napsali dopis biskupovi s prosbou o exorcismus jejich dcery. Duchovníl kteří nacštívili jejich dům, nepochybovali, že jde o posedlost.
Provedením exorcismubyl pověřen otec Arnold Renz.
Ten si po prvním exorcismu zapsal:
"Nejsilněji Anneliese reaguje či démoni reagují na svěcenou vodu. Začíná výt a zmítat se. Drží ji tři muže (...). Anneliese se snaží kousat nalevo i napravo, kope nohama směrem ke mně. Občas vyje, zvlášť u svěcené vody. Opakuje: "Skončete s tím hovem" ty zasranej kněžoure, ty špinavá svině! Kleteb a nadávek je mnohem víc, odpusťme si je však."
Na výslovné Anneliesino dovolení otec Arnold nahrává průběh exorcismů, kterých bylo dohromady několik desítek.
Když kněz za doprovodu Anneliesiných nejbližších přinutil démony, aby opustili tělo trápené dívky, přikazuje jim přitom slovy, která předepsiuje tzv. Rituale romanum, i slovy z Písma svatého nebo vzývaje svatá jména, rozléhal se nepopsatelný křik, vrčení a skřeky. Sice se strašlivým vztekem, nicméně odpovídali duchovním na otázky.
Otec Arnold v jednu chvíli chtěl zanotovat mariánskou píseň, ale nemohl, protože Anneliese vybuchne v šílený a dosud neslyšený ryk. Ďábel dáví, jako by měl okamžitě vyzvracet vnitřnosti a křičí: "Ona přichází! Ona přichází! Velká paní!"

Exorcismus z 30. prosince 1975 začal stejně jako mnohé jiné. Ale najednou se rozlehne křik: "Neodejdeme, protože Ten (Bůh) to nedovoluje!"
Teprve smrt přinesla konečné osvobození.
"Den před smrtí najednou během exorcismu řekla: Prosím o rozhřešení! To bylo její posleední slovo, které mi řekla," vzpomíná otec Arnold.
O půlnoci démobnům přikázal, aby se utišili a dovolili dívce usnout. Anneliese si lehla, aby usnula spánkem, ze kterého se už neměla probudit.

Po několika letech se přišlo na to, že Anneliese Michel se třikrát podrobila vyšetření EEG. Pokaždé u ní byla vyloučena epilepsie, přesto jí byly několimpodávány léky s vedlejšími účinky, které ničí organismus. Prý bylo nevyhnutelné, aby Annelise jednou po mnohaletém užívání léků, zemřela vyčerpáním.
Pro byla Annelise posedlá zlými duchy? Posedlost se týká člověka, který se otevřel působení satana satanistickými pakty, praktikováním magie, spiritismem nebo jinými formami okultismu. U Anneliese nebylo možné se něčeho takového dopátrat . . .

Já osobně si myslím, že došlo k jakémusi přetlaku víry. Že touha být dobrým člověka byla nakonec podvědomě potlačená tím zlým já, což se projevila tímhle obludným způsobem.


Jestli si chcete poslechnout zvuky, které Anneliese opravdu vydávala, tady je máte. Ale slabší povahy by si to rozhodně neměly pouštět večer, samy doma, potmě nebo před spaním :-)



Mě osobně stačilo to slyšet jednou . . . Podruhé se mi do toho nechce.

Každý umírá jinak

6. prosince 2008 v 18:26 | La Duchesse
Že při klinické smrti jde o ryze lidské a nikoliv nadpozemské zážitky, o tom svědčí jejich sepětí s kulturou, která dotyčného prosycuje svými symboly a hodnotami.
Američanům se v takových chvílích zjevuje spíš matka, a odchodu na onen svět se nebrání, neboť není násilný, ale naopak lákavý, což je hodnota, kterou navozuje křesťanský ráj.
Indové - hinduisté mívají při přechodu do "jiných světů" spíš traumatizující zážitky, protože podle jejich náboženství poslové krále smrti Jama, Jamadútové, člověka v komatu násilně unášejí.
Muslimy vítá na onom světě častěji otec, i na onom světě je důležitější než v naší kultuře dárkyně života.
Také děti ve všech kulturách mívají v takových situacích zážitky s tunelem, světlem a vítáním zemřelých bytostí. Často jsou to místo blízkých dospělých, kteří většinou ještě žijí, zvířátka, která v jejich blízkosti zemřela.

Půjčeno z této stránky



Sirenia

2. prosince 2008 v 13:40 | La Duchesse
Moje number one. Má všechno, co miluju. Symfonický prvek, netrvá ubohý dvě minuty a nechybí ani rozběsněný vokál :-)



↑ Tomuhle se říká hudba. Meridian. (Video z Underworldu, není to oficální videoklip)


↑ On the wayne. Úžasná.


Manic Aeon . . . Read my epitaph, come inside . . .


Save my from myself s Mrtvou nevěstou :-)

Venku je šedo

1. prosince 2008 v 15:44 | La Duchesse
Všimla jsem si toho až teď.
Najednou si všimla, že pokoj zešedl a na stěně se objevily oranžový proužky.
Když se podívám z okna, vidím klátící se borovici a spoustu tmavých mraků.
Je to zvláštní pohled.
Do toho mi chrčí Moss.
Krásný den . . . Jenom na mě zase padá moje depresivní nálada.

Složila jsem báseň, ale nejsem si jistá jejími kvalitami.

Nijak se nejmenuje.

Chci tě!, křičí ďábel
Vidím tě!, zpívá Bůh
Chytím tě!, šeptá smrt

A tím vším proplouvá života duch

Ten poslední řádek se mi nezdá být dost dobrým . . .