Září 2008


Video s údajným zjevením

22. září 2008 v 19:56 | La Duchesse

Mám pocit ...

16. září 2008 v 16:49 | La Duchesse |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Že žiju ve dvou světech.
Jeden je samozřejmě ten reálný, ten druhý je snový. jak jinak, tak už to bývá.

V tom skutečným světě žiju. Jsem, jaká jsem, jsem tím, čím jsem, žiju den za dnem a snažím si užít každou sekundu. A velkou část dne strávím ve svým druhým světě.
Ten je takoevj... Nepopsatelnej.
Jezdí v něm kočáry s koňma, nosím šaty s krajkovím až ke krku a jsem v něm mrtvá. Potkávám tam lidi, který tady, na planetě Zemi, potkat už nemůžu a třeba jsem je ani nikdy nepotkala. Pluju tím světem, jsem tam mrtvá a když na něj myslím v noci, zdá se mi, že umírám.

Já nevím, pořád přemýšlím nad tím, jestli je to normální. Máte takový představy taky? Stačí, když mi napíšete Jo. Budu spokojená. Ale potřebuju vědět, jestli mám tuhle podivnou úchylku jenom já.

Poslední dobou se mi totiž stává, že ten svět snu prožívám jako svět skutečnosti. A to bych neměla. Neměla bych pořád dokola přemítat nad tím, jaká smrt asi je.
A říkat si, že pokud nebude bolet, tak se jí nebojím...

Jak Fuks vypadal

16. září 2008 v 16:48 | La Duchesse |  Ladislav Fuks
↑ L. Fuks někdy v devadesátých letech, prá let před smrtí, řekla bych

Veselý mrtvý

9. září 2008 v 17:35 | La Duchesse |  Charles Baudelaire
Veselý mrtvý
V krajině slimáků, uprostřed pustých lad
chci sám si vyrýt hrob, kde sožím staré kosti
a budu v pohodlí a v zapomnění spát
jak žralok v hlubině v své šťastné nečinnosti
Já nemám závěti a nemám hrobky rád;
než prosit o slzy svět známý falešností,
chci spíš krkavce zaživa si zavolat,
aby mi pouštěli vší silou bez milosti
Ó hluší červové, vy slepí druzi tmy,
veselý mrtvý sám se bere za vámi;
sem, epikurejci, vy milí syni tlení,
bez každé výčitky k mým troskám pojďte blíž
a rcete, může - li být jaké utrpení
pro tělo bezduché a víc než mrtvé již?

Jak Poe vypadal

6. září 2008 v 19:15 | La Duchesse |  Edgar Allan Poe

Co je po smrti?

1. září 2008 v 12:09 | La Duchesse
Vím, že asi nejsem jediná, kdo o tom přemýšlí.
Mám akorát dojem, že už to je trochu chorobný. Snažím se na to přijít, ale moc mi to nejde. Koneckonců stejně na to přijdu, až natáhnu bačkory.
Ale stejně si myslím, že NĚCO je. Že to prostě musí být. Já nechci umřít a pak už nebýt. I když je to vlastně jedno, protože když nic nebude, já ani to vědět nebudu. To mě docela uklidňuje. Říkám si, že jsem stanu Bílou paní, ale asi to nebude tak jednoduchý :-)
Dobře, tak teď vážně:
Nechce se mi věřit, že smrtí všechno končí. Vždyť to klidně může být naopak. Smrtí může všechno začínat. Třeba je to drtuhej porod. Obrazně řečeno. nemylsím si, že bych přišla na obláček a svatej Petr mi otevřel nebeskou bránu. Tohle se mi nezdá moc pravděpodobný.
Uznávám,že mě smrt fascinuje. Fascinuje mě ten proces, i když ho vůbec neznám. Fascinuje, jak se život najednou zhroutí a scvrkne.
A to mě dovedlo i k myšlence, založit si pohřební ústav. Ústav, kterej by smrt oslavoval, žádný tichý pomodlení a odchod. V žádným případě. Musí to být honosný. Je to přece oslava. Vstup do jiné dimenze, do jinýho časoprostoru.
Hm . . . Teď jsem poněkdu odbočila od tématu, ale pevně doufám, že mi to bude odpuštěno :-)