Po roce Vánoce

4. srpna 2017 v 1:09 | Nebohá
Posledně, chci říct asi tak před rokem, jsem tu optimisticky pronesla, že zase začínám psát. Jak se mi vede, můžete posoudit sami. Sem tam mě napadne, že dospělci v mým okolí měli pravdu, když tvrdili, že "ono až budeš větší, tak to bude jinak." Jinak to samozřejmě je. Minulý týden mě například jedna holčička na hřišti, kam jsem se nadšeně vrhla, poučovala, jak se správně houpe na dřevěným koníkovi, protože já už to nesvedla důstojně. Za mých mladých let se prostě houpalo jinak. Je dost děsivý, že tohle říkám v pouhých pětadvaceti. Ale netrapme se tím. Bude hůř.

Nebudu planě slibovat blogový comeback, stejně už by mi to nikdo nevěřil. Nicméně, během toho roku jsem se stala magistrou (moc ten titul nepoužívám, protože se to automaticky pojí s přídomkem "paní", což odmítám, a mnou preferovanou "slečnu" odmítají zase ti druzí). Vystudovala jsem praktický jazyk, totiž švédštinu, s vizí, že ono se něco najde. Mámit ze Švédů nedoplatky je jaksi proti mé životní filosofii, takže jsem toto jako jedno z mála výdělečných povolání zavrhla hned na rozdíl od nemalého množství spolustudujících. Uplatnění jsem našla v severské cestovní kanceláři. Čili pracuju s lidma. Je to napínavá práce plná výzev, vyžaduje flexibilitu (to když vám na Nový rok v šest ráno volají, že ztratili klíče), týmového ducha a tak. Ale baví mě to.

Dokonce jsem začala provázet. Připadám si u toho neuvěřitelně nevzdělaně, protože se mě pokaždé někdo zeptá na něco, co nevím. Nebo si spletu slovo. Ideálně na pivním zájezdu zaměním výraz pro pivo se slovem pro víno. True story.

Být průvodce znamená být zároveň tlumočník. Nikdy bych to u sebe nečekala, ale užívám si to. Na rozdíl od překladu je to instantnější práce, nad níž nemusíte neustále spekulovat, protože to všechno musíte vymyslet opravdu pekelně rychle. Možná proto mi to vyhovuje.

Vyzkoušela jsem si taky překlad knihy, tzv. ženského románu. Obdivuju nervy překladatele Padesátí odstínů šedi. Já tam ty scény měla asi tak tři a občas jsem si připadala úplně nemožná a ztracená. Kromě toho se švédští hrdinové neustále usmívají, přemýšlí, někam nebo na něco hledí (v tomto směru je to neuvěřitelně bohatý jazyk), jdou a přitom něco dělají a pro něco se rozhodují. Což v češtině zní pochopitelně pitomě.

Nechala jsem se zlákat na vodu, nikoho jsem u toho neutopila.

Podnikla jsem konečně roadtrip (a samozřejmě se to neobešlo bez zvracení). Muž seznal, že si mě nechá, přestože neumím navigovat ani s chytrým telefonem a používám pokyny, jako je "teď tudy".

Asi měsíc jsem marně zalívala plastovou kytku v okně. Taková jsem vnímavá duše.

Moje vizáž už patrně není tolik extrémní (k neskonalé radosti mých blízkých), ale černé tóny si držím. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli chci být spíš jako lady Mary z Downton Abbey anebo elegatní 50´s dáma (styl sicilská vdova).

Výše uvedené výrazně souvisí s tím, že v mým hudebním seznamu převládl Johnny Cash.

Stále kreslím v naději, že navážu na Edwarda Goreyho a budou mě k němu jednou připodobňovat.

Moderovala jsem literární debatu, bylo kupodivu usneseno, že mám potenciál, takže se na podzim ujmu další. Bude to částečně na téma horor, tak doufám, že zůstane jen u literárního rozměru.
Jinak si žiju jako v pohádce!



A co vy? Co se povedlo vám za rok mého absentování? Pochlubte se, udělá vám to dobře.
 

Tajemné mumie ze severských bažin

7. srpna 2016 v 13:43 | Nebohá |  Nebožky a nebožtíci
O rašelinových mumiích už tu kdysi dávno byla řeč. Zmiňovala jsem dívku z Windeby, muže z Bockstenu a dívku z Yde. Tisíce let starých lidských těl se ale v rašelinách zejména v severních částech Evropy našlo vícero, jde o asi dvacítku těl v různém stadiu zachovalosti.

K prvním nálezům došlo už ve třicátých letech minulého století, ale ty nejznámější mumie byly objeveny v letech padesátých. K nejpozoruhodnějším rašelinovým nálezům patří Muž z Tollundu, což je území na Jutském poloostrově v Dánsku, proslulé nálezy mumií. Muž z Tollundu se z rašeliny vynořil v roce 1950, o dva roky později se na stejném místě našel Muž z Grauballe a Žena z Ellingu. Všichni tito tři lidé zemřeli násilně, což dokazují dlouhé řezné rány na jejich krku a provazy, jimiž byli uškrceni, a zlomeniny. Muž z Tollundu se vymyká svým poklidným výrazem ve tváři, člověk by skoro čekal, že se za chvíli probudí. Jsou vidět jeho drobné vrásky i strniště na bradě. Výraz muže z Grauballe je naopak zneklidňující a naznačuje, že muž před smrtí prožíval strach a hrůzu.


www.mummipedia.wikia.com

Mumie z rašelin na území severní Evropy mají nemálo společného. Jednak většina z nich žila v době železné, zhruba před dvěma tisíci let. Za druhé byli nalezení lidé z velké části nazí. Mnoho z nich mělo také částečně vyholené vlasy, jak se obvykle uvádí například u Dívky z Windeby. Nedávno se ale začalo spekulovat o tom, že Dívka z Windeby je ve skutečnosti chlapec a že při vyzvedávání těla z rašeliny mohlo dojít k odstranění vlasů. Naprostá většina lidí nalezených v rašelinách zemřela násilnou smrtí a jejich posledním jídlem byla ovesná kaše se semínky, někdy obsahující i halucinogenní houby. Shodný obsah žaludku a fakt, že se ve zbytcích kaše nenašly žádné letní plody, vede vědce k teorii, že k pravděpodobně rituálním vraždám docházelo hlavně v zimním období. Dost možná byly spojené s oslavami zimního slunovratu.


www.pinterest.com

Teorii o tom, že by se mohlo jednat o rituální oběti, potvrzují ještě jiné okolnosti. V době, kdy zemřeli Muž z Grauballe a Žena z Ellingu, došlo ke změně koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což tehdejší lidé nepochybně pocítili. Někteří vědci se tak domnívají, že lidé mohli být obětování bohům v naději ve zlepšení podmínek. Bažinatá prostředí byla navíc v pravěku považována za magická místa, pro což existují i důkazy. Pro člověka doby železné byly bažiny místem setkávání s bohy, na území celé Evropy se tak na těchto místech nacházely nejen zbraně, ale i šperky. Bažinu zjevně chápali jako přechod mezi lidským a božským světem.
Jak bylo zmíněno, rašelinové mumie se nacházejí po celé Evropě. Jedna z těch nejznámějších se jmenuje Muž z Lindow. K objevu Muže z Lindow nedaleko britského Manchesteru se váže jedna kuriózní historka. Stalo se tak v době, kdy se změnila postup těžby rašeliny a málokdo věřil, že k nějakému význačnému objevu ještě dojde. Odpoledne 1. srpna 1984 se na dopravníku vyvážejícím rašelinové bloky objevilo lidské chodidlo. Práce byla okamžitě přerušena a nález nahlášen policii. Po několika předběžných opatření policie zadržela muže, jehož podezírala z vraždy své manželky. Muž, maje oprávněný dojem, že mu teče do bot, se k vraždě přiznal. Později toho však nepochybně hořce litoval, neboť se ukázalo, že člověk z rašeliny není žena, nýbrž muž, a nadto velmi stará oběť dávné vraždy. Nález muže z Lindow v osmdesátých letech přiměl vědce, aby se znovu začali zabývat mumiemi z rašeliny, a tak se začaly provádět další výzkumy, analýzy obsahu žaludku, krevní analýzy, rekonstrukce podoby a podobně.


Zdroje:
http://popularhistoria.se/artiklar/gatfulla-offer-analyseras-pa-nytt/

http://lnu.diva-portal.org/smash/get/diva2:290858/FULLTEXT01
Paul Bahn: Vepsáno do kostí. Mladá Fronta, 2008.

Červencový pozdrav ze záhrobí

19. července 2016 v 21:10 | Nebohá
Můj blog už možná dostál svému názvu a nikdo živý už sem nezabloudí, ale snad se to zase změní. Děje se toho tolik a můj život se nestíhá odehrávat na internetu i ve skutečnosti, tak jsem na delší chvíli z toho všeho vypadla. Návrat ze Stockholmu proběhl v pořádku, všechno jsem přežila a s oblibou říkám, že jsem teď takový nomád. Pohybuju se mezi moravskou metropolí a jednou vesnicí na Vysočině a hlavním městem. Zjistila jsem, že státnice mám už na začátku září, tak začínám decentně šílet, i když k tomu není důvod. Máme si vybrat tři témata, nějak si je zpracovat a pak si jedno z nich vytáhneme. Momentálně se nořím do studia švédského komiksu, pak jsem se rozhodla pro svého oblíbeného švédského malíře Carla Larssona a jeho současníky a jako třetí téma jsem zvolila seriózní "severské mumie v rašelinách".

Projekt Isaac v úzkých se začíná nějak rozjíždět a já už si pochopitelně maluju, jak velký a důležitý a přínosný to jednou bude. Pozvala jsem do Česka autora doličného komiksu a jeho kolegyni a snažím se sehnat peníze na jejich letenky. Jinak žádná přednáška na komiksovém festivalu ani v knihovně nebude. V mých představách to bylo o dost jednodušší, tak jsem měla konstatní pocit, že selhávám a nikdy se nebudu moct žádné produkci věnovat, když ani takovouhle věc nezvládnu. Ale pak jsem si udělala soukromou fiku, v klidu si sedla ke kávičce a cosi mě osvítilo. Tak nějak mě napadlo, že když se peníze na letenky teď neseženou, no tak co, co se vlastně stane? Tak prostě přijedou jindy. Výstava bude, komiksy se prodávat budou, jenom by to jednoduše bylo bez autorské účasti. I tak to bude skvělý. Samozřejmě bych byla (hodně) zklamaná, ale svět by se nezbořil. To mě teď trochu upokojilo, ale stejně mi držte palce, ať mi ten grant vyjde. Je nejvyšší čas, pokud nevyjde tohle, nebude nic.

Přespříští týden už budu zase jinde, tentokrát definitivněji. Mé nebohé srdéčko dostalo v lednu fatální zásah, moji misi Švédsko jsme se dotyčným střelcem úspěšně přežili, a protože stav akutního štěstí stále trvá, zvedám kufr a emigruju do babky měst za hlasem svého srdce. V knize Pohádka mého života se začne psát nová kapitola. (A sem nové články. Tentokrát doopravdy.)