Tajemné mumie ze severských bažin

7. srpna 2016 v 13:43 | Nebohá |  Nebožky a nebožtíci
O rašelinových mumiích už tu kdysi dávno byla řeč. Zmiňovala jsem dívku z Windeby, muže z Bockstenu a dívku z Yde. Tisíce let starých lidských těl se ale v rašelinách zejména v severních částech Evropy našlo vícero, jde o asi dvacítku těl v různém stadiu zachovalosti.

K prvním nálezům došlo už ve třicátých letech minulého století, ale ty nejznámější mumie byly objeveny v letech padesátých. K nejpozoruhodnějším rašelinovým nálezům patří Muž z Tollundu, což je území na Jutském poloostrově v Dánsku, proslulé nálezy mumií. Muž z Tollundu se z rašeliny vynořil v roce 1950, o dva roky později se na stejném místě našel Muž z Grauballe a Žena z Ellingu. Všichni tito tři lidé zemřeli násilně, což dokazují dlouhé řezné rány na jejich krku a provazy, jimiž byli uškrceni, a zlomeniny. Muž z Tollundu se vymyká svým poklidným výrazem ve tváři, člověk by skoro čekal, že se za chvíli probudí. Jsou vidět jeho drobné vrásky i strniště na bradě. Výraz muže z Grauballe je naopak zneklidňující a naznačuje, že muž před smrtí prožíval strach a hrůzu.


www.mummipedia.wikia.com

Mumie z rašelin na území severní Evropy mají nemálo společného. Jednak většina z nich žila v době železné, zhruba před dvěma tisíci let. Za druhé byli nalezení lidé z velké části nazí. Mnoho z nich mělo také částečně vyholené vlasy, jak se obvykle uvádí například u Dívky z Windeby. Nedávno se ale začalo spekulovat o tom, že Dívka z Windeby je ve skutečnosti chlapec a že při vyzvedávání těla z rašeliny mohlo dojít k odstranění vlasů. Naprostá většina lidí nalezených v rašelinách zemřela násilnou smrtí a jejich posledním jídlem byla ovesná kaše se semínky, někdy obsahující i halucinogenní houby. Shodný obsah žaludku a fakt, že se ve zbytcích kaše nenašly žádné letní plody, vede vědce k teorii, že k pravděpodobně rituálním vraždám docházelo hlavně v zimním období. Dost možná byly spojené s oslavami zimního slunovratu.


www.pinterest.com

Teorii o tom, že by se mohlo jednat o rituální oběti, potvrzují ještě jiné okolnosti. V době, kdy zemřeli Muž z Grauballe a Žena z Ellingu, došlo ke změně koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což tehdejší lidé nepochybně pocítili. Někteří vědci se tak domnívají, že lidé mohli být obětování bohům v naději ve zlepšení podmínek. Bažinatá prostředí byla navíc v pravěku považována za magická místa, pro což existují i důkazy. Pro člověka doby železné byly bažiny místem setkávání s bohy, na území celé Evropy se tak na těchto místech nacházely nejen zbraně, ale i šperky. Bažinu zjevně chápali jako přechod mezi lidským a božským světem.
Jak bylo zmíněno, rašelinové mumie se nacházejí po celé Evropě. Jedna z těch nejznámějších se jmenuje Muž z Lindow. K objevu Muže z Lindow nedaleko britského Manchesteru se váže jedna kuriózní historka. Stalo se tak v době, kdy se změnila postup těžby rašeliny a málokdo věřil, že k nějakému význačnému objevu ještě dojde. Odpoledne 1. srpna 1984 se na dopravníku vyvážejícím rašelinové bloky objevilo lidské chodidlo. Práce byla okamžitě přerušena a nález nahlášen policii. Po několika předběžných opatření policie zadržela muže, jehož podezírala z vraždy své manželky. Muž, maje oprávněný dojem, že mu teče do bot, se k vraždě přiznal. Později toho však nepochybně hořce litoval, neboť se ukázalo, že člověk z rašeliny není žena, nýbrž muž, a nadto velmi stará oběť dávné vraždy. Nález muže z Lindow v osmdesátých letech přiměl vědce, aby se znovu začali zabývat mumiemi z rašeliny, a tak se začaly provádět další výzkumy, analýzy obsahu žaludku, krevní analýzy, rekonstrukce podoby a podobně.


Zdroje:
http://popularhistoria.se/artiklar/gatfulla-offer-analyseras-pa-nytt/

http://lnu.diva-portal.org/smash/get/diva2:290858/FULLTEXT01
Paul Bahn: Vepsáno do kostí. Mladá Fronta, 2008.
 

Červencový pozdrav ze záhrobí

19. července 2016 v 21:10 | Nebohá
Můj blog už možná dostál svému názvu a nikdo živý už sem nezabloudí, ale snad se to zase změní. Děje se toho tolik a můj život se nestíhá odehrávat na internetu i ve skutečnosti, tak jsem na delší chvíli z toho všeho vypadla. Návrat ze Stockholmu proběhl v pořádku, všechno jsem přežila a s oblibou říkám, že jsem teď takový nomád. Pohybuju se mezi moravskou metropolí a jednou vesnicí na Vysočině a hlavním městem. Zjistila jsem, že státnice mám už na začátku září, tak začínám decentně šílet, i když k tomu není důvod. Máme si vybrat tři témata, nějak si je zpracovat a pak si jedno z nich vytáhneme. Momentálně se nořím do studia švédského komiksu, pak jsem se rozhodla pro svého oblíbeného švédského malíře Carla Larssona a jeho současníky a jako třetí téma jsem zvolila seriózní "severské mumie v rašelinách".

Projekt Isaac v úzkých se začíná nějak rozjíždět a já už si pochopitelně maluju, jak velký a důležitý a přínosný to jednou bude. Pozvala jsem do Česka autora doličného komiksu a jeho kolegyni a snažím se sehnat peníze na jejich letenky. Jinak žádná přednáška na komiksovém festivalu ani v knihovně nebude. V mých představách to bylo o dost jednodušší, tak jsem měla konstatní pocit, že selhávám a nikdy se nebudu moct žádné produkci věnovat, když ani takovouhle věc nezvládnu. Ale pak jsem si udělala soukromou fiku, v klidu si sedla ke kávičce a cosi mě osvítilo. Tak nějak mě napadlo, že když se peníze na letenky teď neseženou, no tak co, co se vlastně stane? Tak prostě přijedou jindy. Výstava bude, komiksy se prodávat budou, jenom by to jednoduše bylo bez autorské účasti. I tak to bude skvělý. Samozřejmě bych byla (hodně) zklamaná, ale svět by se nezbořil. To mě teď trochu upokojilo, ale stejně mi držte palce, ať mi ten grant vyjde. Je nejvyšší čas, pokud nevyjde tohle, nebude nic.

Přespříští týden už budu zase jinde, tentokrát definitivněji. Mé nebohé srdéčko dostalo v lednu fatální zásah, moji misi Švédsko jsme se dotyčným střelcem úspěšně přežili, a protože stav akutního štěstí stále trvá, zvedám kufr a emigruju do babky měst za hlasem svého srdce. V knize Pohádka mého života se začne psát nová kapitola. (A sem nové články. Tentokrát doopravdy.)

Ashes to ashes, dust to dust neboli Viktoriánská náhrobní symbolika

4. května 2016 v 23:25 | Nebohá |  Všední život
Viktoriánský člověk přikládal přechodovým rituálům velký význam. Proto snad nikoho nepřekvapí, že se tento zájem obracel i ke stinnější stránce života - smrti. Smuteční rituály ve viktoriánské Anglii, ale v celém evropském prostředí 19. století byly složitým systémem různých předpisů a doporučení, která každý ctihodný člověk dodržoval. Smuteční kultura je pro věk devatenáctý typická asi jako šněrovačka a honzík. Tento zájem, dnešnímu člověku připadající možná poněkud makabrózní, se pak pochopitelně promítnul i do pohřební estetiky. Náhrobní symbolika sice není vynálezem viktoriánským a některé symboly nalezneme i na staletí starých hrobech, ale zcela bez přehánění lze konstatovat, že v době před dvěma sty lety dosahovala svého estetického vrcholu. Hrob sloužil jako list papíru, který kolemjdoucímu mlčky sdělí, kdo odpočívá pod umně tesaným kamenem a jaký konec si pro něj osud připravil. Symboly objevující se na hrobech našich prapředků jsou různé a je jich mnoho, ale přesto se mezi nimi nalezne několik, které jsou na hrobech a hrobkách vidět více než často.
(https://mar10.hugginsandscott.com)

Hroby slouží jako věčné memento mori, a tak není s podivem, že se na ně kdysi nechávaly tesat lebky nebo kostlivci, což je něco, což by si dnes troufnul objednat jen málokdo. V 17. a 18. století však byla okřídlená lebka oblíbeným motivem. Zatímco lebka sama o sobě připomíná pomíjivost našeho života, křídla nám dávají naději - tento symbol zobrazuje duši odcházející na věčnost.