Dne 19. ledna léta Páně 1809 spatřil světa jeden z nejoceňovanějších a nejvlivnějších spisovatelů, náš oblíbený Edgar Allan Poe. A já mi tímto přeju do záhrobí všechno nejlepší a hezké narozeniny, i když to v bezčasí asi nehraje takovou roli jako v tomto světě.

Nejnespravedlivější věc na světě je, že sníh (nebo tedy ta jeho - ntá odmocnina) vydržel asi tak dva dny.

Nejděsivější je, že když si v kavárně objednáte espresso, donesou vám českou specialitku - presso, i když jste si nic takového neobjednali.

Nejúžasnější je, že se mi už konečně líp daří latté art. Tento týden je skóre 2 jablíčka.

Nejtragičtější je, že mi ještě nedošla výplata. Co budu jako rozhazovat? (Nezapomínejte, že Nebož je materiální primitiv!)

Nejzajímavější káva, kterou jsem tento týden měla, byla Kostarika od pražírny La Boheme, z aeropressu v Caffé Minor. Byla to taková. . . Skoro sametová chuť.

Nejlepší je, že už mi zbývá jenom ústní zkouška ze švédštiny (rozuměj konverzaci na téma typu Jak máš ráda Vánoce?) a mám po zkouškách. Ne že by jich bylo moc. Dvě.

Nejsmutnější je, že mám rybu. Rýmu.

Nejvíc uklidňující písnička na světě.

Vidíte taky zešeřelý les se světluškama, lesknoucí se hladinou rybníka a tiše oddechující pláně?

Když se v roce 1825 seznámil s vévodkyní d´Abrantès, stále žádoucí jednačtyřicátnicí, bylo zaděláno na první vážnější krizi. Madame de Berny v ní samozřejmě tušila sokyni, a tak mu zakázala se s ní dále stýkat. Uražená vévodkyně na to reagovala slovy: "Jste - li takový slaboch, že podléháte zákazu, chudáčku, pak jste ještě ubožejší, než jsem si myslela."
Během těchto událostech se udála jeho tiskařská odyssea. Když se rozhodl odkoupit na radu přítele tiskárnu v Marais, tak jej Dilecta, jak paní de Berny něžně říkal, podpořila a držela nad ním ochrannou ruku. Poté, co se jeho plán zhroutil, mu pomohla splatit část dluhů (z nichž se ostatně nikdy úplně nedostal), zatímco měl mezitím poměr s vévodkyní d´Abrantès - nevěra velmi otřásla důvěrou madame de Berny.
Koncem dvacátých let má na krku věřitele. Laura de Berny to všechno trpělivě snáší, neboť svého umělce stále vášnivě miluje:
"Můj drahý miláčku, vezmi svou Kočičku na klín, nech ji, aby objala paží tvůj krk, skloň svou drahou hlavu na její rameno. A ne abys na něm usnul, ach! Ne, a aby tě to ani nenapadlo, dávám ti jeden z těch polibků, které známe tak dobře."
Po dvou letech se Honoré de Balzac navzdory svému slibu Lauře - Dilectě vrátil k vévodkyni d´Abrantès. Jeho láska k paní de Berny sice trvá, ale má už zase trochu jiný rozměr.
V říjnu 1831 mu na stole přistál dopis od Imaginární Angličanky pro Pana Balzaka v Paříži. Psaní obsahovalo autorčin názor na Fyziologii manželství a vytýkalo mu především cynismus, v díle obsažený. Když jí odpověděl, tak se pisatelka rozhodla odhalit svoji identitu - byla to markýza de Castries, velmi vznešená dáma, milenka syna kancléře Metternicha, jehož velmi milovala. Honoré zajásal, že mu kyne naděje na milenku z vyšších vrstev, jednu z těch, co jsou tak pověstné svojí nedostupností. Madame de Castries ale odmítala porušit svastost své lásky k Metternichovi.